Tour Divide 2018 – Great Divide Mountain bike Route, 6. časť

Tour Divide 2018 – Great Divide Mountain bike Route, 6. časť

15 komentárov

JoHappy 12.04.2019 48 fotografií   Mexiko Kanada Horska Cyklistika Priroda Tip Na Vylet Reportaz Usa Expedicia Preteky

V malom potoku si dávame večernú očistu a tešíme sa na kľudný a zaslúžený spánok. Posledný v Colorade, pretože zajtra sa konečne dostaneme do Nového Mexika.

 

Blíži sa záver veľkého dobrodružstva (1. časť, 2. časť, 3. časť, 4. časť, 5. časť), ktorého finálnou časťou vás prevedie Johy.

23. den - konečně Nové Mexiko – zavřená trasa kvůli požárům – objížďka – spaní vedle silnice mezi kaktusy


Už od poloviny Colorada jsem měla pocit, že jsme v Mexiku, protože krajina byla vyprahlá, pouštního typu a pro mě celkem nezáživná. Tohle, že je to krásný Colorado?! Blížící se Mexiko také naznačovaly názvy s lehkým nádechem španělštiny a navíc jsme poslední dny potkávali převážně mexicky vyhlížející obyvatelstvo. Ráno vyrážíme z kempu Elk Creek Campground, kam jsme dojeli předchozí den po zdolání nejvyššího bodu na trase Dividu (Indianna Pass 3 600 m n. m.).

Během chvilky jsme s Romanem sbalení a schopní vyrazit na cestu. Fero nechápe, jak se nám zase podařilo sbalit se za tak krátkou dobu, když jsme se ještě před chvílí váleli ve spacáku. K jeho nelibosti mu oznamujeme, že vyrážíme napřed a nasnídáme se nahoře v sedle. Ferovi se to vůbec nelíbí, protože by rád tady a teď posnídal a navštívil obchod, který byl včera večer zavřený. Dohodneme se s ním tedy na kompromisu, že my vyrazíme do táhlého stoupání a nahoře posnídáme a počkáme tam na něj.

Ptám se Romana, kdy budeme v Novém Mexiku a jak zjistíme případné objížďky kvůli požárům, před kterými bylo varování na Facebookových stránkách Dividu. Četli jsme už někde na začátku Colorada, že v oblasti National Forest Carson v Novém Mexiku budou s největší pravděpodobností nutné objížďky, ale nevěnovali jsme tomu zatím pozornost, přišlo nám, že Nové Mexiko je ještě strašně daleko a bůhví, jestli tam někdy dojedeme.



Fero nás ještě v kopci dojíždí a tak nahoře v sedle odbočujeme už společně ze silnice zase na šotolinu. Z ničeho nic je před námi závora a dvě cedule. První cedule oznamující, že právě překračujeme hranice do Nového Mexika (Carson National Forest, New Mexico) a druhá, že do oblasti je zákaz vstupu kvůli hrozícím požárům (CLOSED FIRE HAZARD, entry by permit only). Jsem strašně překvapená, že už jsme v Novém Mexiku a zároveň mi hlavou běží myšlenky typu: jestli už tam někde požár je a my jedeme přímo do jeho chřtánu, jestli se může kdykoliv cokoliv kolem samo vznítit, jestli nás zavřou, když porušíme zákaz vstupu a taky jestli je naším osudem uhořet někde v horách Nového Mexika.

Jenže situace vypadá následovně: Z mapy nejsme schopní naplánovat žádnou objížďku, tak podrobnou mapu nemáme, jsme bez signálu, takže tím pádem vůbec netušíme, kudy případná objížďka vede, jestli tu nějaká alternativa existuje a zda nám nepřišla varující zpráva ať do NP Carson rozhodně nevstupujeme. Věděli jsme, že se dnes dostaneme do Nového Mexika, ale nějak jsme si neuvědomili, že pasáž s požáry a objížďkou bude už hned na jeho začátku. Jsem vyděšená, ale rozhodnutí je jednoznačné, pokračujeme dál i přes zákaz. Nejbližší signál a tím pádem wifi je někde před námi a vracet se přes 3 600 m vysoké sedlo 170 km zpět po trase se nám fakt nechce.



Následujících 100 km skrz National Forest Carson bych nazvala jako pasáž Jardy Kulhavého. Velice technických sto kilometrů. Drtíme terén, který tvoří nespočet ostrých šutrů, zabíračka na nohy, některé kopce tlačíme. Na jednom ze zalesněných vrcholů plném smrků a borovic natáčím video, na kterém zazní věta: "Nové Mexiko 3 300 m n. m. - úplně jiné než jsem si ho představovala." Překvapilo mě, že v tak vysoké nadmořské výšce bude tak krásná a zalesněná krajina, čekala jsem jen poušť, kaktusy a nížinu, rozhodně ne stromy.



Dnešní den je nepopsatelné vedro. Máte pocit, že se kolem vás může opravdu cokoliv lehce vznítit, protože všude je naprosté sucho. Jedete sto kilometrů a nikde za celou dobu ani kapka vody. Pro mě opět naprosto nový pocit. Pocit, který je ještě umocněný cedulí se zákazem vstupu kvůli hrozícím požárům. Pocit bezmoci i pocit smíření. Smíření s tím, že tohle je přece to dobrodružství, že tohle je ta odvaha a zároveň riziko a bláznovství.

Trochu se mi uleví, když vidím, že se k nám blíží auto. V něm sedí starší pár a nabádají nás, abychom prostor opustili, že zde hrozí požáry a že bychom tu neměli být, protože je sem zákaz vstupu. Tváří se starostlivě a vyděšeně. Vysvětlujeme jim, že tudy vede trasa našeho závodu přes Ameriku a že nám nic jiného nezbývá.

Jsme úplně vyřízení technickou jízdou. Cestou máme nespočet drobných defektů. Cítíme, jak nám mléko z plášťů stříká na nohy. V jednom sjezdu mám defekt, který už mléko nezacelí a tak vrážíme do pláště knot. Efekt je nejprve ještě větší syčení, ale když kolo rozjedu, tak se knot usadí a syčení přestane. Od téhle chvíle je ale jednou za den potřeba zadní plášť dofouknout.



Po 100 km bychom měli protínat asfaltku a za ní pokračovat dále po šotolině skrz NF Carson. Asi deset kilometrů před silnicí nás zastavují Rangers. Bojíme se, že dostaneme pokutu, že jsme porušili zákaz, ale policajti jsou neskutečně milí, jen nám zakážou pokračovat dál po naší trase k hoře s děsivým názvem Burned Mountain. Mám z toho upřímnou radost, protože pokračovat dál přes něco s názvem Spálená hora, to už by moje nervy asi nedaly.

Rangers nám radí, že máme sjet po asfaltce do nejbližší civilizace, kterým je 30 km vzdálené městečko Tres Piedras a tam si zjistit objížďku našeho závodu. V Tres Piedras to vypadá jako po apokalypse, doslova město duchů, což umocňuje opuštěná benzínka v dezolátním stavu. V tu chvíli mě přepadá panika, že nic dalšího tu nebude, natož aby tu byla wifi.

Naštěstí nás Rangers na místní stanici navádějí k jedinému motelu s restaurací a wifi široko daleko. Jsem trošku zaskočená chudobou všude kolem. Jídlo je tu ale famózní a obsluha strašně milá. Z Facebooku se dozvídáme, že naše objížďka začínala už na hranicích s Novým Mexikem a že do NF Carson jsme neměli vůbec jezdit. Navíc jsme si mohli ušetřit těch šílených terénních sto kilometrů.



Jsme úplně mimo trasu a snažíme se vymyslet objížďku sami. Cíl je jasný, napojit se do nejbližšího místa od zákazu vstupu. Vypadá to na nějakých dalších 40 km zřejmě furt po hlavní silnici. Píšeme do Trackleaders Mathew Leemu náš plán objížďky a po snad nejluxusnějším žrádle za celou trasu vyrážíme s odhodláním dál. Je už kolem sedmé večer a my tušíme, že pojedeme do tmy. Chceme dojet co nejblíže zpět k trase závodu.

Naštěstí celou touhle zajížďkou frčíme z kopce, silnice nemá žádný šílený provoz a my si užíváme po dlouhé době rychlost jízdy, která dosahuje v průměru ke 30 km/hod. Už za naprosté tmy odbočujeme na menší silničku, na které mezi kaktusy, hned u silnice zakempujeme. Tuhle noc vidíme snad nejvíc hvězdnou oblohu za celé putování. Opět náročný den jak fyzicky kvůli technickým 100 km po šutrech, tak psychicky ze vzniklých komplikací.

Najeto 170 km, čas 12 hodin 10 minut, průměrná rychlost 14 km/hod, maximální nadmořská výška 3 325 m n.m., nastoupáno 2 367 m.



24. den – El Rito – Abiquiu – další objížďka - Cuba


Do El Rita, kde se opět připojujeme k trase našeho závodu, to ráno máme přibližně dvanáct km. Ještě večer jsme si bláhově mysleli, že bychom mohli dojet až do El Rita a vyspat se zde v motelu (možná jsem si to myslela jen já, teď už nevím). El Rito byla zaprášená, mexicky vyhlížející vesnička, kde nebylo vůbec nic. Z mapy jsme vyčetli, že by tu měl být obchod. Všechny domy jsou totálně zchátralé a připomínají squaty pro bezdomovce. Jedna taková zchátralá bouda s vybledlými plakáty za výlohou vypadá jako obchod. Kluci na mě koukají jako na blázna, když po nich chci, aby se šli podívat dovnitř.

Jestli je prý tohle otevřené, tak to už jsme asi fakt v Mexiku... Dveře se rozletěly a zevnitř se vypotácel opilý chlápek. Nakoukli jsme dovnitř a v příšeří místnosti jsme uviděli několik nalitých chlápků a na regálech pár flašek s alkoholem a pár balíčků chipsů. No nic, pokračujeme dál směr údajně velké město Abiquiu, což je moje poslední možnost navštívit cykloservis a dolít mléko do mého pláště, nebo ho rovnou vyměnit. Dojíždíme na benzínku, kde nefungují záchody, protože neteče voda. Vodu kupujeme tedy balenou a občerstvujeme se.

Opět nás čeká objízdná trasa kvůli požárům, tentokrát o ní víme dopředu z Facebooku. Jenže se ještě nějak zamotáme a zajedeme si do strašného krpálu, osadou plnou protivných psů až k závoře se zákazem vjezdu kvůli požárům. Omylem jsme se vydali po původní trase namísto objížďky, takže se vracíme. Nemůžeme se dopátrat, kde přesně je to městečko Abiquiu, které má být docela velké, ale zatím nám připadá, že to je jen benzínová pumpa u hlavní silnice. S nadáváním se vracíme zpátky k benzínce a odtud už se vydáváme objížďkou vedoucí po rozpáleném asfaltu.



Celou trasu máme výhled na hory, přes které jsme měli jet a nad kterými se stahují mračna. Jsem vděčná, že naše objízdná trasa vede mimo bouřku. Projíždíme skrz vesničky, míjíme velkou přehradu, která slouží jako zásobárna vody, ale moc vody v ní není. Koryta řek jsou úplně vyschlá, nemůžeme uvěřit, že se každoročně v období monzunů zalijí vodou. Jedeme hrozně pomalu, je vedro a pořád se pohybujeme v dvoutisícové nadmořské výšce. Jsme značně otupělí, což dokazuje i fakt, že obrovského tlustého a mrtvého hada v příkopě si ani nefotíme, jen ho míjíme, jakoby bylo normální, že tak obrovského hada vidíme i jinde než za sklem terária v zoo.

Stejně tak bez emocí projíždím kolem obrovské černé tarantule běžící k mému kolu. K večeru přijíždíme do městečka Cuba. Je tu vše co potřebujeme. Myčka, kde ostříkáme kola. Subway, kde se najíme a čínský motel, kde se ubytujeme. Nemůžeme uvěřit, že na GPS se nám objevilo trojmístné číslo kilometrů. Do cíle zbývá už jen 785 km! Bláhově se domnívám, že ještě bude šance přezout pláště, které potřebuju nutně vyměnit. V zadním plášti už mám dva knoty a stejně pořád uchází a z předního kola už také stříká mléko. Nicméně v Cube cykloservis není. Žrádlo je priorita.

Najeto 141 km, čas 12 hod. 11 min., průměrka 12 km/hod, nastoupáno 1 333 m, maximální nadmořská výška 2 407 m n.m.



25. den – Cuba – Grants – nejděsivější úsek trasy – vedro – únava – dnes se bál i Fero


Ráno pereme věci v místní loundry a po vydatné snídani v McDonald‘s se vydáváme na cestu. Ještě netušíme, že nás čeká opravdu náročný den. Budeme se bát, ujedeme nejvíc kilometrů a snad poprvé za celou trasu nám vůbec nebude do smíchu. Dnešní trasu bych charakterizovala jednoduše: „po 100 km zahněte doleva a pak zase 90 km rovně“. Nemluvíme, Fero přestal natáčet videa, o pauze se každý sesune na zem, vypije všechny svoje nakoupený energeťáky a šťávičky a mlčky jedeme dál.

Občas Roman vykřikne: „Jóó, to je život bikepackeraaaaa!!“ Fero nazval dnešní jízdu po asfaltové čáře, kdy jsme jeli fakt 100 km rovně a pak zahnuli doleva: „mexická lajna“. A opět padla věta: „Všetci tu zomreme!“. Cestou dvě benzínky s mexicky vyhlížejícími Amíky, kteří se s námi dávali do řeči stejně jako všichni ostatní Američané po cestě, až na ten malý detail, že tihle byli totálně zfetovaní, pokérovaní a šel z nich strach. Roman se bál, že jestli si na nás někdo něco dovolí, že ho Fero v sebeobraně zabije. Jako bývalý profesionální boxer má totiž na pravou ruku vydaný zbrojní průkaz. Mně taky nebylo do smíchu, poprvé za celou trasu jsem se fakt bála lidí.

Můj strach mi v hlavě vykresloval následující scénář: V téhle pustině jednoduše zastaví auto, vyleze z něho chlap, který na kluky namíří zbraň. Druhý chlápek mě vtáhne do auta a já skončím někde za hranicemi v bordelu v Mexiku a nezmůže s tím nic ani Ferova pravačka. V téhle obavě mě ještě utvrdí fakt, že na jedné z benzínek se vybírá do kasičky, u které je napsáno, že se tu před pár dny ztratily dvě děti, sourozenci, a že vybrané peníze půjdou na financování po jejich pátrání. Po více než 190 km jsme dorazili do městečka Grants, které je známé tím, že ho protíná slavná Roud 66, která spojuje USA z východu na západ. Ubytováváme se v motelu, který vlastní indická rodina. Na Trackleaders zjišťujeme, že někde v okolních motelech jsou ještě tři další závodníci.

Najeto 194 km, nastoupáno 1 298 m, průměrná rychlost 16 km/hod, čas na trase 12 hodin 24 min., max. nadmořská výška 2 275 m n.m.



26. den – Grants - Pie Town – GILA National Forest


Z celkem velkého a rušného města táhnoucího se podél dvouproudé silnice vyrážíme směr Pie Town. Začátek dnešního dne začíná na asfaltu. Projíždíme skrz Indiánskou rezervaci (Acoma Indian Reservation). Červené skály, černý asfalt a žlutá čára nám připomínají Austrálii. Jestli máme v Nové Mexiku na něco štěstí, tak na počasí.

Vedro je sice ukrutné, ale je lehce pod mrakem, takže nejedeme po přímém slunci. Vůbec se nám nechce z krásného černého hladkého asfaltu odbočovat na šotolinu, protože je to jedna nekončící roleta a vůbec, ale vůbec, to nejede. Naštěstí to netrvá dlouho. Krajina se opět mění a pod koly máme červený písek, který krajině dodává opět australský nádech.



Vesnička Pie Town, do které přijíždíme v odpoledních hodinách, je typické tím, že zde je podpora závodu v podobě místní restaurace s vyhlášenými koláči. Na každého závodníka zde navíc čeká výměnou za Salsa hlavové složení, které jsme dostali na startu v Banffu, koláč zdarma. Koláč je to pořádný a výborný, dokonce si musím kus nechat zabalit na cestu. Respektive je to tak velký a hutný koláč, že mi půlku z něj paní majitelka zabalí rovnou, ani se mě neptá. Doplňujeme zásoby vody i jídla a psychicky se připravujeme na 300 km dlouhý přejezd přes Gila National Forest.

V Pie Town potkáváme pravé kovboje tak, jak je známe z amerických seriálů a filmů. Když odjíždíme, naskytne se nám úžasná scenérie, kdy místní kovbojové učí děti házet laso na umělého býka, samozřejmě jak děti, tak dospělí mají typické kovbojské klobouky. Dokonce nás jeden kovboj láká, ať si to s nimi zkusíme. S díky odmítáme a vydáváme se na trasu. Zůstat tam s místními a chvíli si zatočit lasem by byl sakra zážitek. Jenže my jedeme závod a cíl máme skoro pod nosem a najednou nás ten zatracený cíl, kde nás nic nečeká, táhne daleko víc. Jako magnet. Čím blíž jste k němu, tím rychleji vás přicucne k sobě.



Gila National Forest nám však vykouzlí úsměv na tváři a Nové Mexiko nám ukazuje krásy přírody. Terén je náročný. Kolem borovicové lesy a atypické zelené kopečky, nezvykle pravidelného tvaru. Podobné kopečky jsem viděla na fotkách z Filipín. Snažíme se co nejvíce ukrojit z 300 km přejezdu bez možnosti doplnění potravin a hlavně vody. Až v Pie Town jsme poprvé použili naše třílitrové camelbagy a dohromady vezeme zhruba 6 litrů vody. Vždy když plánujete takový přejezd, tak si musíte představit nejhorší možnou variantu a připravit se na ni.

Například, že přesně na poloviční vzdálenosti uvíznete s nepojízdným kolem a že 150 km nedáte za den jako na kole, ale pěšky třeba za tři dny. Tím se celý pobyt v poušti ze tří dnů mění klidně o dvojnásobek. S tím, jak vypadají moje pláště, jsem do toho druhého případu neměla daleko. Stále dofukujeme můj zadní plášť, ale pořád to stačí tak jednou denně. Dnešní večer spíme pod borovicemi na campground, tudíž tu je kadibudka a nechybí informační cedule o tom, že se tu stále vyskytují medvědi a pumy. V noci slyšíme vytí vlků.

Najeto 163 km, čas: 12 hodin 24 minut, průměrná rychlost 13 km/hod, nastoupáno 1500 m, maximální nadmořská výška 2 504 m n.m.



27. den – přejezd GILA National Forest


Na ten den si útržkovitě vzpomínám nějak takto: Zadní kolo bylo ráno téměř prázdné. Cestou potkáváme desítky jelenů kousek od cesty, když nás uvidí, dají se do běhu. Záběry jak z National Geographic, ale naživo. Ke konci dne přijíždíme na Rangers stanici s názvem Beaverhead Work Center. Je zde automat na colu a místní chlapíci nám ještě přinesou krabici plnou nejrůznějších keksíků a bombónů. Vybíráme si, na co máme chuť. Blížící se bouřka mi opět nedělá psychicky dobře.

Týpek na Rangers stanici mi říká, že pokud se bojím, je úplně nejjednodušší zůstat tady a nikam nejezdit. Jenže někdy člověk prostě musí riskovat, dostat se na hranu, aby něco dokázal, někam dojel. Umění je udržet balanc a nespadnout za onu pomyslnou hranu. A to se nám zatím daří. Večer sdílíme campground s mladým párem, který z dodávky vyndává meloun a piva. Vše chlazené. Jedno z posledních Ferových videí, kde se šťastně smějeme, že máme meloun a pivo.

Žrádlo při takovémto denním energetickém výdeji je prostě středobodem vesmíru. Jíme meloun, zapíjíme to pivem a tělo je tak chytré, že to vše hladce přijímá bez budoucích protestů. Jestli něco zlepšilo Novému Mexiku reputaci, tak je to právě National Forest Gila. Vážíme si krásné přírody, nepřítomnosti aut a hluku, slunce odcloněného bílými mráčky, takže se neuškvaříme zaživa. Z bouřky nakonec naštěstí nic nebylo.

Najeto 151 km, průměrná rychlost 13 km/hod, čas: 11 hodin 52 minut, nastoupáno 1 506 m, maximální nadmořská výška 2 469 m n.m.



28. den – Campground Gila - Singletrail – Silver City – kemp pro karavany


Přijíždíme do civilizace v podobě sjezdu na asfaltovou cestu. Následuje singltreková pasáž, kde se strašně zamotáme a sjedeme zpět na místo, kde tenhle singl začínal. My s Romanem se vymotáme a vyjedeme na hřeben, ale Fero pořád nikde, i když na něj voláme. Víme, že Fero nemá singltreky rád, takže se bojíme, že třeba tenhle bude chtít objet a že se s ním už nepotkáme. Chvíli čekáme, voláme a vyhlížíme. Když tu Roman říká, že ho vidí, jak jde směrem k nám. Nikdy nezapomenu ten moment a ten pocit štěstí, že se neztratil a že se shledáváme.

Zároveň se bojíme, jestli nebude naštvaný, že jsme ho nechali bloudit. Jenže Fero nás dojde a zvesela zvolá: „Som naspäť, kamaráti!“ Smějeme se a spokojeně pokračujeme dál. Zatímco mě plné soustředění na náročný singláč nabíjí energií a strašně se mi tahle pasáž líbí. Ferovi se nelíbí vůbec. Pro mě i Romana byl tento úsek s názvem Continental Divide Trail Alternate fantastický, konečně zábava. Celý den obdivujeme a fotíme kaktusy, které jsou všude kolem.

Kousek před Silver City zastavujeme v baru, kde se nacpáváme asi dvě hodiny, než se znovu vydáme na cestu. Oslavujeme úspěšný přejezd pouští. Do cíle zbývá 210 km. Silver City je větší město a my jím projíždíme jen se zastávkou v supermarketu. Kousek za městem stavíme stany v kempu pro karavany. Je to neskutečné, ale ráno nás čeká TEN Den. Poslední den na cestě. Uléháme se zvláštním pocitem, že do cíle zbývá necelých 200 km.

110 km, 12 hod 14 min, 9 km/hod, nastoupáno 1 886 m, maximální nadmořská výška 2 424 m n.m



29. den – poslední den na cestě – Antelope Wells – CÍL


Ráno zjišťuji, že mám kolo definitivně vyfouklé. Některé věci děláme už zcela nelogicky. Fero nám rovnou radí, ať tam dáme duši. Mám paniku z defektů, kvůli úplně dotrhanému plášti. Dofukujeme kolo kompresorem, jenže už je v takovém stavu, že se nevzpamatuje a hned se celé vyfoukne. Nechápu jak jsem to dokázala, ale můj plášť je samá díra, jako kdyby mi ho někdo celý pobodal nožem. Nakonec dáváme duši do pláště, ale nezkušeně nevyndáme knot, ikdyž nám Fero radí, že ho vyndat máme. Takže po 60 km, přesně po absolvování šotolinové pasáže, knot prodřel duši, a tak pod mostem u benzínky lepíme duši a knot z pláště konečně vyndáme. Jsme tak mimo, že duši zalepíme špatně, a když po 20 km opět lepíme, Fero na to nemá nervy a jede napřed.

Pro můj klid zjišťujeme, že to není defekt nový, ale špatně zalepený původní. Takže nakonec to už dojedu na téhle duši až do cíle a na té samé pak jezdím doma ještě půlroku do práce. Naštěstí dojezd je po asfaltu. Celkem nezáživná trasa obohacená o jednu tarantuli (rozuměj velký černý pavouk o velikosti ruky). Městečko Hachita je asi 60 km od cíle. Občerstvujeme se v místním obchodě. Fero tam na nás už čeká. Až na neustálé kontrolování zadního kola je cesta do cíle celkem v pohodě. Po asfaltu, po rovině, kolem cedule upozorňující na možný výskyt zubrů. Žádného ale nevidíme. Když v podvečer dojíždíme k hranicím, valí se na nás zezadu opět bouřková clona. K zavřené bráně hraničního přejezdu do Antelope Wells přijíždíme kolem osmé hodiny večer.

Ještě pořádně ani neslezeme z kola a z auta za námi vyskakuje Jeff. Jeff je týpek, se kterým se většina závodníku dohodne a on je přijede vyzvednout do cíle, ubytuje je v Hachite, sežene jim krabice na kola a odveze na letiště. Koukáme užasle na to NIC, které na nás čeká na hranicích a které uzavírá naši cestu. Jsme mírně v rozpacích a chceme si vychutnat tenhle prazvláštní moment. Jsme šťastní, že máme s kým. Všichni tři víme, že se v přechozích 29 dnech odehrála důležitá část našeho života, na kterou nikdy nezapomeneme a že dnešním dnem jsme ji dotáhli do konce. My tři. Společně. Všechno kazí akorát Jeff, který nám bere mobily z rukou, fotí nás a uměle vykřikuje různé radostné a obdivující hlášky.



My ale nestojíme o selfies, nechceme řvát radostí ani rychle nasednout do auta a být doma. Chceme si jen sednout na obrubník u zavřené brány, otevřít si colu nebo pivo, přiťuknout si, být tiše, dívat se sobě navzájem do propadlých, ale šťastných tváří a užívat si tenhle moment. Jenže ten si nevychutnáme. Jeff nás vyfotí, naloží nás a kola do auta a odveze nás k sobě do Hachity. Jsme z toho trochu zaražení, ale nemáme sílu se nijak bránit. Po cestě do Hachity nám najednou začnou lítat přes cestu desítky ptáků, jsou úplně zmatení a Jeffovo auto jich několik srazí. Jedeme do úplné tmy, blížící se bouřka bude zase výživná, my ji naštěstí strávíme pod střechou. U Jeffa už je i další spoluzávodník „Kanaďan s bearsprejem“. Mluví a mluví. Společně obdivujeme velkou tarantuli, která běží po podlaze.

Kanaďan, aniž by nás upozornil, z ničeho nic praští o podlahu velkým koštětem a pavouka na ještě několik dalších ran zabije. Jsme v šoku a smějeme se téhle příhodě ještě hodně dlouho. Následující den nás Jeff odveze na Greyhound a my s ním po menších peripetiích odjedeme do Phoenixu ve státě Arizona, kde strávíme v motelu čtyři dlouhé nudné dny do odletu letadla zpět do ČR. Phoenix je pouštní město, kde je každé odpoledne písečná bouře. Taky tady někde nechám svoje nové tretry koupené před Amerikou a to je naštěstí jediná ztráta za celý tenhle výlet. Pořád nám to ještě nedochází a ještě dlouho nedojde. Přejeli jsme Ameriku na kole. 4 400 km za 29 dní, v průměru 152 km denně.

Najeto 177 km, čas jízdy 11 hod. 49 min., průměrná rychlost 15 km/h, nastoupáno 634 m, maximální nadmořská výška 1 850 m, CÍL!



Čo by sme spravili inak? (romanbojda)


1. Bicykle nám fungovali bez väčších problémov. Až na tú sedlovú objímku prvé dva dni, tá ma prekvapila. Takže určite silnú a jednoduchú sedlovú objímku. Keby som ale mal viac peňazí, tak by som bicykel ešte odľahčil. Ak nie karbónovým rámom tak aspoň jednoprevodníkom. Aj kvôli zjednodušeniu a ešte kvôli tomu, že v blatistých pasážach sa prešmyku moc nechcelo pohybovať.

2. Plášte Continental RaceKing Protection a Maxxis Crossmark 3C vydržali až do konca ale bolo to už na hrane. Je potreba povedať, že RaceKingy vydržali lepšie na boku a dezén im odišiel skôr, kdežto Maxxis naopak naboku vykazoval riziko prasknutia ale dezén bol stále ešte použiteľný.

3. Nabudúce by som vzal malú fľaštičku s bezdušovým tmelom. To, že v domácich podmienkach nie je potrebné dolievať tmel kľudne aj pol roka, tu neplatí. Za mesiac sme vystriedali rozsah teplôt od -5 po +40 a najazdili 4 400 km, doplniť tmel sám alebo v servise je naozaj časom potreba. Aj keď nemáte defekty. S Johy sme sa o tom presvedčili dostatočne v Novom Mexiku, keď sme museli po niekoľkých dňoch dofukovania nakoniec použiť dušu 100 km pred cieľom.

4. Zvolil by som lepšiu rámovú brašnu, po pár dňoch sa mi pokazil zips a už som ju mohol otvárať len na polovicu. Doslúžila až do konca. Inak asi bicyklu a výbave niet čo vytknúť.

5. Čo sa týka oblečenia, tak tu by som zvolil určite v prvom rade lepšie a teplejšie membránové ponožky. Neviem síce aké, ale už nie Thermlite socks od firmy DexShell. Doma v umývadle vydržali, ale nápory snehu a brodov už nie. Nebolo to tým, že by sa do nich dostala voda zhora, proste pretiekli. Všetkým trom.

6. Ďalej by som zvolil pohodlnejšie, viac turistické tretry, alebo minimálne dal do tretier mäkšiu vložku. Palce na oboch nohách zdola som poriadne necítil ešte niekoľko týždňov.

7. Návleky na nohy Rainmem od firmy Kalas splnili svoju úlohu na výbornú, ale zipsy v spodnej časti u členkov by mohli mať kvalitnejšie. Asi sú konštruované primárne pre cestnú cyklistiku a vo firme nepočítali s väčšími nánosmi blata. Po pár dňoch sa zips na jednom z nich rozišiel. Stalo sa to iba mne, takže vinu pripisujem aj môjmu nešetrnému zachádzaniu. Inak vydržali nepremokavé až na kolennú časť. Podotýkam, že keď prší, je veľmi inkriminovaná. Kvôli väčšej flexibilite je tam použitý tenší materiál, ktorý vodu časom prepustil. Riešením by bolo použiť tento materiál len v podkolení. Sú to len detaily a tieto návleky by som zbalil znovu. Návleky na tretry Rainmem tiež od firmy Kalas svoju funkciu čiastočne splnili, škoda len, že v tom najhoršom maraste ako naschvál musíte zosadnúť z bicykla a ísť v nich pešo. Pár krát toto spravíte a návleky sú roztrhnuté. Nakoniec som ich niekde v zjazde vytratil.

8. Nevzal som si žiadne prezuvky, to hodnotím ako svoju veľkú chybu, hlavne počas prvých dvoch týždňov, keď boli tretry neustále mokré. Keď sa niekde ubytujete, tak sa suché sandále či šľapky fakt hodia. Aj keď staviate stan a trávite večer vonku, je fajn dať nohy po celom dni v tretrách do niečoho iného. Fakt školácka chyba.

9. Gora-Texové rukavice od firmy Gore Bike Wear splnili svoju úlohu tak na polovicu. Pri snežení alebo ľahkom daždi vydržali. Ak ale pršalo dlhšie, tak nápor vody nevydržali a premokli. Dať ich dole a následne navliecť takto premočené bol nadľudský výkon. Odporučil by som zvoliť o jednu až dve veľkosti väčšie, možno by to pomohlo.

10. Ako tepelný izolant na ďalšiu cestu určite zvolím namiesto fleecovej mikiny ľahkú páperovú bundu. Lepšie zahreje a je vlastne aj skladnejšia a s váhou okolo 300 g urobí obrovskú službu. Johy ju mala so sebou a musím povedať, že boli situácie, kedy som jej ju závidel.

11. Určite by sa hodila silnejšia Gora-Texová bunda, tá moja od Milletu mala na hrudi a bruchu použitý slabší Gora-Tex a premokla, kdežto na rukávoch a ramenách so silnejším materiálom vydržala. Johy mala najvyššiu radu Gora-Texovej bundy od Arcteryx, avšak už staršiu a tiež jej na bruchu premokla. Takže čím novšiu tým lepšie, a to musím poznamenať, že sa o goráč pravidelne staráme.



Čo fungovalo bez výhrad, na čo nedáme dopustiť?


1. Hliníkové rámy od RB model CRR aj od Canyon model Grand Canyon sa osvedčili. Rámom ako takým niet čo vytknúť.

2. Výbava od Shimana, konkrétne modelová rada SLX a XT je proste bez chýb, radenie bolo celú dobu presné. Len tie prešmyky pod nánosom blata drhli, ale to je mechanická prekážka a po vyčistení šliapali ďalej. Johy mala pohon od SRAM-u, modelovú radu X9. Fungovala tiež spoľahlivo, ale raz zadrhla prešmyk tak, že sme museli nechať vymeniť lanko. Bolo to štvrtý deň a od tej doby fungoval už bez problémov. Každopádne tu platí, čím novší komponent tým lepšie. Fero mal najnovšie komponenty a celé mu to šliapalo najlepšie. Johy mala najstaršie komponenty a mala aj najviac problémov.

3. Vyzdvihnúť musím brzdy. Shimano SLX a XT sú bezkonkurenčné, za celú dobu pracovali bez problémov a to aj pri dlhých zjazdoch. Raz sme vymenili brzdové platničky.

4. Veľmi radi sme boli za odpružené vidlice RockShox Reba a Fox 32. Sú síce ťažšie, ako tie rigidné, ale veľké množstvo zjazdov sme si s nimi naozaj užili. S pevnými vidlicami by to nešlo a človek by prišiel o značné percento zábavy.

5. Vyplatí sa mať čo najnovšie kolesá, je to ako s tým radením. Ja a Fero sme mali ročné a dvojročné kolesá Mavic Crossride a DT Swiss Spline 1900. Nájazd na nich nepresiahol cca 5 000 km, kým Johy mala staršie Fulcrumy Red Power a praskol jej špic, aj keď je neporovnateľne ľahšia ako ja alebo Fero.

6. Výborne sa osvedčili brašny Apidura Dry. Naozaj nepremokavé s pohodlným uchytením a výstuhou pri sedlovej trubke, takže nemusíte do špičky veci silno tlačiť, aby brašna držala tvar. Takisto nesklamala ani predná brašna od EverBike či malé brašny na rám od ACEPAC-u, kde je potreba uznať kvalitné spracovanie celku a zipsov.

7. Stanu MSR Freelite 2 nie je čo vytknúť. Pri váhe 1 200 g splnil to, čo sme od neho čakali. Ochránil nás pred vetrom a vodou. Je to naozaj ľahký stan a tým pádom naozaj vzdušný.

8. Preto sa ďalej osvedčili kvalitné a teplé páperové spacáky SirJoseph Rimo 500, s možnosťou spojenia, čo nám s Johy zdvihlo výrazne tepelný komfort a Fero častokrát len závidel.

9. Nedáme dopustiť na karimatky Klymit Static V a V Ultraligt SL. Pohodlné a super ľahké. S cenou do 100 € podľa mňa nemajú konkurenciu.

10. Ferov stan od Mountain Hardware Ghost UL 1 takisto splnil očakávania. S ultraľahkou karimatkou Therm-A-Rest Neo Air a spacákom Pinguin Micra bol spokojný, aj keď ešte pred štartom uvažoval o nejakom novšom a ľahšom. Na ďalší výlet berie do neho vložku.

11. Výborný ťah sme s Johy spravili s Gora-Texovými kraťasmi. Tie od značky Maloja vyzerajú výborne a udržia vás viac menej v suchu po celú dobu, len tie stehná časom premoknú, ale zadok zostal v suchu!



Záver


Nie je pochýb, že Tour Divide je epická trasa. Obohacujúca. Dobrodružstvo plné krásnych a nezabudnuteľných scenérií. Zažijete utrpenie ale o to väčšiu radosť. Človek sa dostane cez všetky pásma od zasnežených štítov a ľadových jazier cez husté lesy až do hornatej púšte. K tomu dĺžka 4 400 km prevažne divočinou. To zákonite musí priniesť množstvo zážitkov a nepredvídateľných situácií. Tak ako to už na cestách býva.

Určite by som každému odporučil ísť na Tour Divide oficiálne, tak ako sme to urobili nakoniec aj my. Určite zo severu na juh a neprísť tak o možnosť odštartovať spolu s ostatnými pretekármi na Grand Depart. Atmosféra v Banffe pred štartom je naozaj elektrizujúca a prvé dni sa často stretávate s ostatnými, čo je obohacujúce ako fyzicky tak psychicky. Ak ide človek sám, tak o to viac.



Každý pozná svoje telo najlepšie sám, ale neprepáliť začiatok je známa a platná poučka. Tu to platí nie prvé hodiny, ale prvé dni. Dobre zvážiť na čo človek má a na čo už nie, môže byť u premotivovaných pretekárov problém. Až taký, že sa na hranicu s Mexikom nepozrú. Ak ste z USA alebo Kanady, príliš vás to mrzieť nemusí, pretože to nemáte tak ďaleko. Pre nás zo strednej Európy to môže byť často jediná šanca a keď to nedokončíš, tak sa tam už nemusíš znova dostať. Predsa len časová a finančná náročnosť nie je malá.

Jack London povedal: „Any man who was a man could travel alone“ ale ako vraví Ben Page vo filme Frozen Road „I also realized, perhaps finish lines are better share it“. Ja osobne by som nechcel ísť sám. Je krásne mať s niekým možnosť zdieľať zážitky a hlavne ten cieľ. Dobrý parťák, partáčka či parťáci sú pre mňa základ. Výborní boli obaja. Johy je moja spriaznená osoba, to bolo jasné už dopredu. S Ferom sme sa až tak dobre nepoznali, čo ale vôbec nevadilo.

Vedeli sme však, že sme rovnako naladení a určite by to nebola taká sranda. Naozaj výborné zoskupenie. Vďaka. Takisto ďakujeme rodičom, kamarátom a všetkým, čo nám posielali správy a podporovali nás morálne na ceste. Veľakrát to moc pomohlo. Nakoniec vďaka vám, čo ste dočítali až do konca.

Fotogaléria k článku

 

Páči sa ti tento článok?

Článok je zle napísaný
V článku sú chyby
Nepáči sa mi obsah
Nepáčia sa mi predstavované produkty
Iné
Odoslať

Podobné články

Výber z produktov

Prejsť do shopu (Bicykle ~ Horské bicykle)

Komentáre

jputerka 12.04.2019 (22:20)

Tešil som sa na ďalšiu časť napísanú od Johy, paráda!

 
drahomir1 12.04.2019 (21:52)

Užasne , gratulujem k úžasným zážitkom. Nemam rad bike naťažko ale na takuto destináciu určite ano.
Klobuk dole pred Vašou odvahou a moralom.

 
mirecv 13.04.2019 (08:20)

Škoda, že je koniec, výborné čítanie. Gratulujem, toto vaše úžasné dobrodružstvo by bolo aj na filmový dokument.

 
Cykloturista 13.04.2019 (08:24)

Super cele citanie, mozno skoda toho ciela, ktory akoby ani nebol, ale vykon paradny.

 
JoHappy 15.04.2019 (14:56)

Nejvetsi obavy byly pred zavodem. Rocni priprava: prepocitavani penez, reseni vybaveni, nervy zda to ujedu na mem starem kole, strach z prirody, otazka zda je moje telo nastaveny tocit 130 km denne 30 dni po sobe a jeste s nalozenym kolem a v terenu. Je vubec mozne prejet ameriku bez toho aniz by me sezral medved nebo puma? To byly moje obavy pred zavodem. Evidentne byly zbytecne. Telo bylo nastavene jet dokonce 150 km denne v prumeru😅. Nic me nesezralo👍. Nemam trvale nasledky v podobe pretizeni konkretni casti tela. Naopak tak fyzicky dobre jsem se snad nikdy necitila💪. Za celou dobu jsem nemela pocit, ze stradam hlady. A hned prvni den jsem si byla jista, ze to byly nejlepe investovane penize za cely muj zivot. A i kdybych za to mela dat dvojnasobek penez, ze to za to stalo!!! Nejhorsi byl snih a zima na zacatku, kdy v teplotach nuly promoknete a pak o tisic 500 m vys, ve vysce pres 2000 m n. m. na vas nasnezi a teplota klesne pod nulu. Na to nastavena nejsem. Na tuhle mokrou zimu, neco jinyho je sucha zima☝️.

 
roleta 15.04.2019 (13:37)

Gratulujem a zavidim!

 
JoHappy roleta 15.04.2019 (13:44)

Jela bych hned znova, mit tak sponzora a novy kolo😅!

 
roleta JoHappy 15.04.2019 (13:53)

Vela krat tento pretek rozoberam z kamosmi od bajkov a nam to pride neskutocne narocne. Nie len dlzka trasy 4400KM ale k tomu setko ostatne (spanie v spacaku, voda, jedlo a ti mexikanci na zaver...). Velky respekt kazdemu pretekarovi ktory sa na to da.

 
JoHappy roleta 15.04.2019 (16:55)

Vyse jsem odpovedela, jen se odpoved hodila vyse...

 
roleta JoHappy 16.04.2019 (09:34)

ja si neviem predstavit ist tych 130km denne hoc ma bajkovanie neskutocne bavi a jazdim tak 3 krat tyzdenne po minimalne 30 km v terene. Najvacsie obavy by som mal z tela, resp. ako by to na konci dna dopadlo. Ja by som chcel skusit nieco v mensom a ani na to sa neviem odhodlat.

 
romanbojda roleta 16.04.2019 (21:54)

Tak mozno potrbujes len spravnych partakov

 
anko1 15.04.2019 (21:42)

V E Ľ K Ý V Ý K O N ! ! ! P O K LO N A V Š E T K Ý M T R O M . . .

 
aladino 16.04.2019 (12:56)

Veľký rešpekt. Chcel som sa ešte opýtať koľko to približne stálo, či ste prekročili finančný rozpočet, alebo ste bol pod, vrátane prípravy, cesty a réžie priamo v štátoch. Ak to teda nie je tajomstvo. Ďakujem

 
JoHappy aladino 16.04.2019 (13:59)

Pred Dividem nam kazdy rekl, ze pokud mame kolo, bude nas to stat 150 tisic/osoba. Kamarad doslova rekl, ze 45 tisic na Dividu jen prozral😅. A tak to i priblizne bylo. Behem cesty jsme utratili kazdej cca 45 tisic (zradlo, doprava z cile, ubytovani v motelech, servis kola v Coloradu). Pred samotnou cestou, tedy uz behem roku jsme kazdej utratili cca 80 tisic (letenka, pojisteni, viza, dovybaveni...). Takze jsme 150 tisic neprekrocili. Zhruba nas to stalo na osobu 130 tisic. Mam na to doma excelovou tabulku😅😅..

 
aladino JoHappy 17.04.2019 (06:48)

Ďakujem

 
Pridaj komentár