Reportáž: Kráľovská 72 hodinovka z pohľadu ženy

Je pátek a mě zvoní telefon, Bohunka. Že by nějaký cyklovýlet? Napadá mne.
„Ahoj Marti, v Trenčíně se jede závod. Je to asi 350km s 12km převýšením a limitem 72 hodin, nechce se ti?“ ptá se Bohunka v telefonu. Moc se nerozmýšlím. „Jasně, můžeme to zkusit“ odpovídám. Asi jsem měla víc přemýšlet, napadá mě, když si prohlížím trasu a zjišťuji, že to není 350km ale 380km a převýšení nějakých 14km. Ale co, když to nepůjde, tak to nepůjde...

V sobotu začínám přemýšlet, co všechno s sebou. A tak narychlo objednávám nějaké powerbanky a brašnu na sedlovku, za její rychlé dodání moc děkuji.

V pondělí, už jen zařídit dovolenou na čtvrtek a pátek, dokoupit nějaké gely a spol. a samozřejmě půjčit mini spacák.

A je tu středa, manžel s dcerami mne a Bohunku veze na start. V Trenčíně nás složí, nastane rychlé loučení a šup do Pivárně Sport, kde máme všichni sraz. Vešly jsme dovnitř, uvítal nás potlesk. Rado Tilandy nám dokonce vysekl poklonu a mě napadá, co nás asi čeká? Vyslechneme si ještě nějaké info o trase a už je tady 20:00 a start. První dva kilometry nás vyvedl z Trenčína Rado, potom už je start naostro.


Já a Bohunka se držíme vzadu se skupinkou několika kluků, pánů, chlapcov ať si každý vybere. A já říkám Bohunce, musíme se jich držet alespoň po Hájnicu, ve tmě, která už byla pěkná, bychom ji sami nenašly. A tak jedeme ve skupince (Mišo, Rado, Mišo, Martin, Bohunka a já) až po Machnáč, kde se odpojuje Mišo, čeká ho účast na svatbě, tak si s námi dal jen část trasy.


Odtud se vydáváme na Mestský vrch, cestou jsme omylem vjeli do dvora nějakého hospodářství, což nám dali vědět místní psi, kteří se na nás vyřítili a my zase rychle zmizeli a ještě rychleji našli tu správnou cestu. Na mestský vrch už nás vede jen asfalt, takže se stoupá velice dobře. Okolo páté ráno jsme tady. Než si trochu odpočineme, začíná se rozednívat. To mi chybělo, světlo a sluníčko, které svítí už od rozednění. Hned se jede veseleji, před půl sedmou volám domů, aby všichni v pořádku vstali a vyrazili do školy. To už jsme na cestě na další vrchol Vlčí Vrch. Odtud nás vede rychlé asi 5km klesání do malé vesničky, kde kupujeme nějakou tu snídani a opět odpočíváme. U obchodu sedí nějaký místní stařík, v ruce malou lahvičku, v tom ke mně přistoupí a ptá se, ukazujícím mi tu lahvičku, jestli vím co to je. Tak čtu borovička. A on mě vyvádí z omylu, že ne. To je a začne odříkávat: „Boh ochraňuj robotnikov od vojny i červenej knižky, amen. Začínám se smát a v hlavě mi šrotuje, tak tohle nesmím zapomenout.
Dalším vrcholem na cestě je Malý jelenec, kam se dostáváme okolo deváté. Potom už jen sjezd do Luborče, kde nás uchýlil k odpočinku, některé ke spánku Mišo, který tady bydlí. Moc díky jeho rodičům za krátký azyl a výtečné pohoštění. Tady si asi dvě hodinky odpočinem a prodřímeme a jedeme dál směr Javorník.

Vršatec, tak tento vrchol mi zůstane dlouho v paměti společně ještě s jedním a o tom až později. Pod tímto vrcholem se od nás odděluje i druhý Mišo, kterého také čeká veselí na svatbě. Na Vršatec se doslova škrábeme a společně hudrujeme, tohle je závod pro kola nebo pro pěší? Odměnou nám je ale, nádherný výhled a výborná krmě v restauraci pod Vršatcem.


Odtud už jen Tlstá hora, jak jinak, než za tmy a o půl noci jsme jak na koni na chatě Portáš, kde nás čeká vytoužené pivko a hlavně sprcha a postel. Ráno do růžova vyspaní po královské snídani vyrážíme směr Velký Javorník. Cesta na Velký Javorník vede krásnýma lesníma cestičkami, takže je hravá a hezky ubíhá. Pod vrcholem potkáváme dva z našich spolubojovníků, kteří tady taky přespali a ráno vyrážejí dál.


Z Velkého Javorníku nás čeká dlouhý přejezd k dalšímu vrcholu, kterým je hrad Košeca. Po cestě se stavujeme na oběd v Púchově a pokračujeme dál ke hradu. Pro mne nejneuvěřitelnější vrchol, kde hrad představuje značka na stromě. Rychlé foto a šup na Homolku. Na Homolku dorážíme těsně před zavíračkou místního bufetu a tak si rychle dáváme pivo a výbornou dršťkovku, Bohunka se dělí s místním kocourem, černým jak noc, která se také nezadržitelně blíží. Po devatenácté hodině se vydáváme dál směrem na Baske. Rado nám celou cestu tvrdí, že na Baske nemůžeme kvůli medvědům za tmy, ale čas nás tlačí a tak i přes strach z medvědů nás vede dál. V lese potkáváme myslivce, je jelení říje a my jim děláme neplechu v rajonu. Naštěstí nás pouští dál a my pokračujeme v jízdě, tlačení a výstupu na Baske. Jeleni řvou opravdu krásně a slyšíme je ze všech stran. Výstup na Baske je druhým z vrcholů na které do smrti nezapomenu. Ty šílené strmé stoupáky, kdy uděláte krok, postrčíte kolo, zapřete se, zase krok atd. Jen přemýšlím, když mi teď podjede noha na kameni, jedu i s kolem (teda jeli bychom každý zvlášť a někde dole bychom se asi spolu zase srazili) až dolů, ne to ne a morduju se s kolem zase dál a výš. Konečně jsme zdolali i tento vrchol, je devět večer. U chaty chvíli odpočíváme, je tady krásný klid a medvědy připomíná je cedulka na chatě, která upozorňuje na jejich výskyt zde.


Potom už sjíždíme dolů, sice mimo trasu, ale zato po trase dubnického maratonu. V deset se stavíme v ještě otevřené hospodě, já už pivo nechci, zato už od vchodu křičím kávu. Třetí noc a opět beze spánku, je pro mne opravdu moc. Piju kávu do které mi Bohunka nasypala ještě životabudič a postupně na sebe oblékám další vrstvy, protože mnou začíná klepat pořádná zima. Konečně se sbíráme k odchodu a já doufám, že se zahřeju a trochu proberu. Opak je ale pravdou. Nemohu ze sebe setřepat únavu posledních dnů a i když nohy šlapou jako nikdy, až se divým, že po takové námaze to jde tak dobře, hlava hlásí, nemůžeš, nejde to, chce to pořádný odpočinek, už ani káva nezabrala. Dojíždíme do Soblahova a sháníme nějaký nocleh, bohužel je už notně po půlnoci. Já jsem mrtvá únavou a tak si ustýlám s pomocí Bohunky pod vrbou nedaleko hospůdky U Ondreja. Za chvíli ke mně přichází Rado, jestli budu schopná pokračovat dál nebo má zavolat Mirovi (hlavní partner závodu a majitel Holubyho chaty), aby pro mě přijel. Nejsem si jistá, ale nechci kluky zdržovat a taky vidina soboty, na kterou hlásí vydatné deště a bouřky mě nakonec zdolává a říkám, “zavolej, já končím“. Bohunka je super parťačka a i když ona může, zůstává se mnou a končí taky.

Loučíme se s Radom a Martinem, hoši vyrážejí dál vstříc dobrodružství dalších vrcholů. A my čekáme na Mira, který pro nás po třetí hodině přijíždí. Naložíme kola a sebe a frčíme směr domov, sprcha a postel.

Na druhý den už mě začíná zlobit, že jsem trasu nedojela, ale není všem dnům konec a příští rok Kráľovská 72 hodinovko, TĚŠ SE!! A kolik jsme nakonec najeli? Dalo to nějakých 313km a cca 7 nastoupaných kilometrů.