14. června

Mám příšernou radost! Právě jsem přijel na kole z obchodu, kde jsem si to kolo koupil! Konečně! Rozhodl jsem se, že si o svých cyklistických zážitcích povedu deník, abych viděl, jak se mi zlepšuje kondice.

Mé kolo je trekingový stroj, nechal jsem si ho vyšperkovat všemi těmi nejlepšími věcmi, co si člověk může představit. Je to fakt úžasné! Mám tam i tachoměr! Když jsem přijel z toho obchodu domů, bylo na něm 1,3 km!

Nenechal jsem kolo v kolárně, aby mi ho někdo neukradl, vynesl jsem si ho domů, do sedmého patra. Je fakt báječné, mám z něj takovou radost, že ho musím mít vedle sebe i přes noc! Už se těším, jak se na něm pořádně projedu!

1:00 v noci

Musel jsem dát kolo ven z postele, protože mě začalo tlačit. Mám ho teď vedle sebe u postele, není to úplně ono, ale když natáhnu ruku, můžu si ho ošahat skoro celé.

15. června

Snídám a koukám na kolo, co mi stojí vedle postele. Nádhera! Odpoledne zajedu za Vojtou – je to nadšený cyklista, tak se těším, jak se mu pochlubím. Přes kola je fakt odborník – ve sklepě jich má rozebraných asi šest.

Večer:

Když jsem šel do práce (bylo mi líto jet na kole), zašel jsem si trochu oklikou a krokoval si cestu od domova k prodejně kol. Naměřil jsem 1,4 km! Tachoměr ukazuje 1,3 km! Je možné, že lže? Budu muset znovu prostudovat manuál.

Odpoledne jsem jel k Vojtovi na novém kole, tachoměr naměřil 2,2 km, ale nedá se mu věřit. U Vojty jsme pak otáčením předního kola najeli ještě asi sedm kilometrů.

Vojta se mě nejdřív zeptal, jestli jsem kolotočář nebo bajker (to je prý jako cyklista). Pochválil mi rám, že to prý není nějaký šmejd, ale že se dá sehnat ještě lepší. Vysvětlil jsem mu, že na lepší nemám, a on řekl, že kdybych si na „stroj“ nekupoval všechny ty „sračičky pro dětičky“, ušetřil bych půlku peněz a mohl si koupit lehčí rám. Takhle že se prý na kole nikam nedostanu, když je těžké jak kráva, ale že prý ho stačí trochu vytuningovat a že to bude jezdit jako opravdový bajk.

Pomohl mi pak odmontovat pár těch věcí, co jsem na to koupil: zadní nosič i s taškami, pumpičku, pak košík vepředu na řidítka, zpětné zrcátko, taštičku s nářadím, melodickou houkačku, držák na láhev, blatníky a rádio. Vymohl jsem si, že si na něm nechám alespoň ten tachoměr. Nedokázal jsem všechny ty věci pobrat, tak jsem je nechal u Vojty.

Když jsem jel na kole domů, připadalo mi vážně takové lehčí. Už to nebylo sice to pohodlí, ale mělo takový jakoby švuňk. A navíc úplně přestalo drnčet.

18. června

Odendávat blatníky byla blbost. V dešti i po něm totiž kolo bez blatníků přenese všechnu vodu ze silnice skrz vaše oblečení až na kůži. Když člověk jede na kole do práce a má na sobě košili a sako, vypadá pak před kolegy hloupě.

Odpoledne jsem zajel jsem za Vojtou, aby mi vrátil blatníky. Prý ale mezitím všechno, co z kola odmontoval, prodal, a za peníze mi koupil lepší, aerodynamické sedlo. Spíš než jako sedlo vypadá jako děravá okurka. Namontovali jsme ho a hned jsem ho vyzkoušel (tachoměr ukazoval, že jsem ujel 0,2 km). Když jsem na kole jel, vzpomněl jsem si na podobný pocit, když jsem jako malý neměl co na sebe a musel jsem si půjčit od mladšího bráchy trenýrky, které se mi celý den pak zařezávaly. Vojta tvrdí, že si na aerodynamické sedlo zvyknu.

Pak začalo pršet, tak jsem nechal kolo u Vojty, aby neopršelo, a šel domů pěšky. Krokoval jsem to a vyšlo mi, že to je 2,1 km. Příště se vážně musím podívat, co s tím tachoměrem je, že ukazuje takové nesmysly.

19. června

Vojta za jediný den stihl prodat nejen tachoměr, ale i přední světlo, zadní světlo, stojánek a odrazky. Navíc už nemá ve sklepě šest rozebraných kol, ale sedm.

Zato mi koupil na kolo lepší šlapky. Jsou senzační! Jsou na ně takové speciální boty, které se do nich zacvaknou a tudíž z těch šlapek nesklouznou. Vojta tvrdí, že pak člověku připadá, že ke svému kolu jakoby přirostl – jedno tělo, jedna duše. Namítl jsem, že kolo má duše dvě, ale prý je to jen takový obrat.

Vojta pak kolo za chvilku zase sestavil (je fakt machr!) a já se na něm projel. Připadalo mi, že mám v zadku okurku a nové boty mi byly asi o dvě čísla menší, ale Vojta říkal, že to je normální, že všechno, co se kola týká, musí být přesně na míru bajkerovi a že kolo se musí správně vytuningovat, jinak nemá smysl na něm jezdit.

Když jsem odcházel, všiml jsem si u botníku, že Vojta má asi o dvě čísla menší boty než já.

Dojel jsem domů na kole. Vojta je fakt machr, poté, co mi vytuningoval to kolo, je jízda úplně jiný zážitek. Tachoměr ukazuje, že jsem dohromady najel už skoro deset kilometrů.

23:00

Došlo mi, proč je jízda na nově vytuningovaném kole úplně jiný zážitek než předtím: Vojta namontoval obráceně řidítka.

21. června

Byli jsme s Vojtou nakupovat cyklistické oblečení. Nakoupili jsme spoustu věcí z moiry, což je látka, která odvádí pot, takže uvnitř zůstává suchá. Je to super, schválně jsem to doma vyzkoušel; oblékl jsem se do moiry a na dvě hodinky se zavřel na záchodě s infrazářičem. Fakt jsem se nezpotil, je to zázrak.

Škoda, že nedělají pyžama z moiry!

22. června

Venku je pěkně vedro. Vojta říkal, že když se nechám ostříhat dohola, nebudu se tak potit a navíc to pomůže aerodynamice, když pojedu na kole.

23. června

Stal se mi v práci trapas. Jak jsme včera dlouho do noci s Vojtou rozebírali kolo, moc jsem toho nenaspal a usnul jsem v práci na stole a někdo mi počmáral lebku permanentní fixkou. Hloupé je, že jsem to nevěděl a v práci se kolegové tvářili jakoby nic. Všimnul jsem si toho až ve skleněných dveřích, když jsem odcházel ze spořitelny. Byl jsem tam žádat o půjčku, abych si mohl koupit lepší kolo, ale nedali mi ji.

24. června

Odpoledne jsme šli koupit do obchodu helmy. Sice mi helma připadá ještě míň aerodynamická než vlasy, ale na druhou stranu mi aspoň nebude vidět lebka. Ta fixa jde strašně špatně dolů, takže mi na lebce pořád prosvítá ten kosočtverec.

25. června

Rozebrali jsme s Vojtou odpružení na přední vidlici. Vojta tam stříkačkou stříkal nějaký olej a já mu přitom pomáhal. Začínám sám dělat do tuningu! Je super, že mám takového skvělého učitele jako je Vojta.

Když jsem jel domů na kole (měl jsem na sobě moiru, takže jsem se nezpotil), byl to úplně jiný pocit!

26. června

Stěží můžu psát. Když jsem při cestě do práce najížděl jsem na obrubník, úplně mi vypadlo přední kolo i s vidlicí a pěkně jsem si namlátil. Vojta říká, že jsem špatně smontoval to odpružení, ale já mám pocit, že to šrouboval on. Ruku do ohně bych za to ale nedal, ostatně ji mám zlomenou a nohu taky. Jsem hrozně unavený, jdu spát.

30. června

Vojta je fakt kamarád, chodí za mnou každý den do nemocnice a společně plánujeme, kam pojedeme na kolech, až budu zase fit.

Abych se lépe uzdravil, přinesl mi nějaké vitamíny, které mu dal kamarád doktor. Stály dost peněz, ale prý to hodně pomáhá na srůstání, takže jsem rád.

3. srpna

Konečně mi sundali sádru. Cítím se celý zesláblý jako moucha. Jak jsem celý měsíc ležel, tak mi na noze i na ruce zeslábly svaly; docela jsem za dobu té nemoci zhubl. Vojta mi přinesl nějaké kapsle, které prý používají kulturisti a jiní siláci, aby jim dobře narostly svaly; sehnal je zase od toho kamaráda doktora.

10. srpna

Už docela normálně chodím, mám jen jednu francouzskou hůl, chodím se dívat na kolo a těším se, jak se projedu.

Vojta mi mezitím radí, jak vyladit formu. Zatím tedy kulhám po zahradě, ale spát už chodím v moiře a na zahradu si beru helmu.

15. srpna

Konečně se mi povedlo zase usednout na kolo! Dělá mi to pořád obtíže, jezdím pomalu a noha i ruka mě pořád ještě bolí.

Vojta přišel s nějakými injekcemi, po kterých se má prý svalstvo rychleji regenerovat, píchá mi to do nohy a do ruky. Má to prý od toho známého doktora. Říká, že nejen kolo potřebuje tuning, že i člověku prospěje, když se matce přírodě trochu pomůže. Není nad to, když má člověk známosti na správných místech!

19. srpna

Svaly mi už rostou! Tam, kam mi Vojta píchá injekce, tedy na ruce a na noze, se mi udělaly takové velké boule, které nejdřív zrudly a pak zmodraly. Zatím to bolí, ale úplně cítím, jak zesiluji. Je skvělý pocit, vidět, jak mi tělo roste a sílí přímo před očima!

25. září

Učím se psát levou rukou, ale ještě mi to moc nejde. Pořád tu pravou jakoby cítím, i když mi ji amputovali už skoro před měsícem. Těším se, až se dostanu z nemocnice. Vojta byl na návštěvě u mě na pokoji v nemocnici a říkal, že je spousta sportovců, co mají taky jen jednu ruku a jednu nohu jako já, a jezdí na kole, dokonce prý mají i vlastní olympiádu.

20. října

Chodit s protézou nohy mi pořád dělá problémy, hlavně proto, že v protéze ruky neudržím hůl, takže se pořád kácím a padám. Vypadá to, že budu upoután na vozík.

Je mi z toho úplně nanic, sport a cyklistika – to pro mě býval život. Nedokážu si představit, že strávím život bez kola!

Jediný, kdo mě ještě drží nad vodou, je Vojta. Zatím mi na vozík dozadu přidělal spojler a na podvozek barevné neóny. Rád bych mu pomáhal, ale spíš na vozíku jen tak pasivně sedím. Vojta říká, ať se nebojím, že to všechno přijde, že zase budu aktivní. Prý to bude jízda jako nikdy předtím, jen co se vozík pořádně vytuninguje.

Zdroj: http://ydiot.com/texty/cyklista.htm
27.04.2006 - 21:30:48
00
mne pred casom prislo na mail nieco podobne ...

Jak jsem jel Krále Šumavy

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života. Celá akce začala poměrně nevinně.
Barevným letáčkem zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu: krátkou
(78 km) a normální (100km). Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé narodil. Fáze nultá - příprava Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil,že jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lance Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím, jaký že jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami typu "I love triatlon"
a "no pain, no gain". Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready. Fáze první - před startem Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od počátku neférově ztížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako to moje. Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět stehů se nepočítá."
Fáze druhá - start Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů závodu, budete zklamáni jako jsem byl já.
Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl. Fáze třetí - závod Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo.Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím. Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300.-500. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl "pravo!" a pak zase "levo!" a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii. Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola. Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění!!
Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Zhruba od této této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To, co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z "Dokončit" na "Přežít". Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace!
Díky naprostému vyčerpání (Naprostému ? Ó, jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém kilometru)
žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal požívat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry. Konečně!! 76 77 78 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka "no pain-no gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499. Epilog Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.
28.04.2006 - 08:03:57
00
:lol: :lol:
28.04.2006 - 08:25:18
00
:D
28.04.2006 - 10:34:06
00
:D :D
28.04.2006 - 11:17:51
00
celkom funny :D
28.04.2006 - 15:11:01
00
:lol: fakt zabavne.. :lol: loooooooooool
28.04.2006 - 18:14:57
00
:lol:
28.04.2006 - 18:50:06
00
prvy clanok super :lol: , druhy sa mi nechcelo citat, necham si ha nazajta :wink:
28.04.2006 - 21:06:15
00
Aj ja si ho nechám NAZAJTA!
28.04.2006 - 22:29:41
00
ja na pozajta :D
28.04.2006 - 23:37:17
00
Sorry, to bol preklep. Ale zajtra je uz dnes, tak uz som to zmakol. :lol:
29.04.2006 - 10:02:37
00
ten druhy clanok pise nejaky typek na bikefore (myslim ze ma nick roman, ak by si to tam chcel niekto vyhladat) a je tam toho od neho viac.... mam ich zopar, hodim vam sem aspon toto

Tak teda vyhraji marathón a basta!

„Už toho mám dost“, procedil jsem mezi zuby po úderu pěstí do stolu a demokraticky tak ukončil rodinnou poradu, na které se snažil zbytek představenstva a správní rady (choť a dva pulci) zesměšnit mé sportovní výkony výroky typu: „zase budeš o kole jenom celý rok mluvit, nebo se i jednou projedeš jako vloni?“

Vstal jsem ze židle a s důstojností náležící Juanu Antoniu Samaranchovi jsem vydal oficiální tiskovou zprávu, že dobře, tentokrát teda vyhraju nic menšího než maratón a basta!

Pravda, toto jsem původně vůbec neměl v úmyslu a vlastně jsem tak učinil pouze pod nátlakem despektu vůči mým sportovním výkonům a snahou mě identifikovat jako chudokrevného, dýchavičného kozla.

V kuchyni přidělávám na ledničku magnetkami vedle kresbiček našich ratolestí nástěnku s mottem: „Není důležité se zúčastnit, ale vyhrát!“

Důvodů a motivací k přihlášení se na „dlouhou“ se vnucovalo hned několik:

Jednak:
Musím napravit mizernou reputaci, která mi doma klesla na bod mrazu po té, když jsme s ženou pořídili našim dětem kola, čímž v tom obchodě zjistila kolik co stojí, začala chodit do bruslení, konstatovala, že ty moje švihy trvají nějak dlouho vzhledem k udaným kilometrům a vyřkla pro mě smrtící ortel „vždyť na tom nic není.“ A prostě furt něco.

Děti se mi posmívají „tak co taťko, jedeš krátkou?“ a sousedka taky už dlouho ve výtahu neprohodila žádnou pochvalnou, obdivnou větu na mojí adresu a to ani zdvořilostní kolem kola.

Snažím se nepřipouštět k tělu pobuřující poznámky typu „ty starej blázne!, šibe ti?, ať si nenameleš držku!“ Nic na to nedbám, pche, budou koukat až přivezu vrchařskou prémii v hodnotě mnoha EUR, zlatý metál, prezenty náležící vítězi, výhru v tombole, na kterou mám taktéž políčeno (nesmím zapomenout přívěsný vozík) a to vše přivezu oblečen v triku, které dostanou jen nadlidi po ujetí dlouhé tratě. Nené, kdepak, sundávat to tričko nebudu, aby mi ho nějaký krátkotraťák nečmajznul. Už tak budu mít jistě problém uchránit to triko před lepými děvami s lačným pohledem, jak se budou snažit ho ze mě strhnout a alespoň špičkou prstu si na mě sáhnout.

Nemohl mě odradit ani rezolutní postoj zdravotní pojišťovny, která při pohledu na mě, na můj zevnějšek a při zjištění, co že to chci jet za závod, rozvázala se mnou všechny smlouvy, dodatečně mi sebrala plavenky a zrušila mi i přispívání na vitamíny, že to prý v mém případě na tu krátkou dobu, co budu mezi živými nemá cenu. Zato obchodní zástupci pohřebních ústavů si u nás předávají kliku od dveří z ruky do ruky, chodí v předklonu s vizitkami a nabízí své budoucí služby.

Druhak:
Jsem se rozhodl, že vyhraji. Tentokráte mi jde jen o bednu, o schůdek nejvyšší, o metu všech met, nic než zlato neberu. Dost bylo cyklovýletů a pohodových švihů s kocháním se po krajině. V tomto závodě jde o prestiž, jde o vše a není zde místo pro žádné smilování a slitování se soupeři, žádné půjčování duše, montpák, pumpičky, lepení a nedejbože snad i gelu! S tím je pro tentokrát konec! Zajatce neberem.

Odhazuji v dál falešnou skromnost a mířím přímo do sportovního bikenebe. To mi připomíná, že si musím důkladně promyslet a správně lingvisticky nacvičit odpověď ve třech jazycích (česky, rakousky a svahilsky) na pozvání na olympiádu až budu osloven po dojetí. Nic neponechám náhodě.


Třeťak:
Hlavně musím mít to pořadateli deklarované, jedinečné tričko! Je totiž zadarmo! A až mě pozvou na tu olympiádu, tak pojedu v tom tričku, čímž své soupeře paralizuji ještě dříve, než uvidí můj dravý jízdní projev. A vlastně v něm budu i spát, chodit do hokny, na disko a nejvíc se těším, až budu v tom tričku chodit jakože se smetím u nás k popelnicím, jak tam pořád jedna polovina adolescentů sedí zhulená na lavičce a druhá polovina jezdí po zadním kole na „strítech“ - puknou závistí.
Také náctileté holé pupíky s odhalenými ledvinami mluvící výhradně hrubým slovníkem mě jistě budou rozšířenými zorničkami svlékat nejen z toho trička a sousedka mě zajisté konečně významně třepotajíc oční brvou pozve na kafe!

Závazek expedice:
Ten je jasný. Vyhrát. Zvítězit. Uzmout první místo. Vše je nachystáno, nedělám si starosti se strategií a s přípravou, vyhrát je jen o tom, nepustit nikoho před sebe.

Rozhodně si s sebou vezmu kolo!

Jedno mě však trápí, jaké kolo? Dilema…, to není jen tak, vždyť tam budu hájit CZ barvy! Musím skloubit kvalitu, funkčnost, hmotnost, užitnou hodnotu a hlavně barvu, bo ta jezdí a ne, že ne!
Toto dilema musím zodpovědně zvážit a obezřetně volit, aby ten bicykl vydržel tu obrovskou sílu v mých nohách.

Je rozhodnuto, beru s sebou svoji Kovadlinu.

Tento bike, jak ho laskovně oslovuji „Kovadlina“, je pro účel vyhrát maratón jako stvořený. Vzhledem k jeho váze 15 kg mi narostly na nohách olbřími svaly a taháním ho do kopců na zádech mně vzrostla fyzička, že jí mohu rozdávat. Geometrie rámu nedrží směr, tím pádem jsem vytříbil své řidičské umění na úroveň krasojezdců a i ta sebenáročnější technická pasáž na trati pouze vyloudí jemný kulišácký úsměv na mých rtech.

Oprav polámaného sportovního náčiní na trati se také nebojím, neboť své rukodělné umění jsem již mnohokráte zdokonalil například při výměně 3 kusů už z výroby vrzajících středů, nebo při výrobě a výměně všech os čepů a i čepů samotných (osy se rozpadly prakticky neprodleně), protože to soudruzi v USA nedobře spočítali.

Již samotný název kola „Rocket“ ne náhodou evokuje souvislost s Gagarinem (to je ten típek, co se dostal nahoru strašně rychle) a přesně koresponduje s mojí formou. K dokreslení technických parametrů bicyklu snad jen dodám, že náboje kol (přesto, že jsem jinak pacifista) nesou označení „formula“, což i značně neinformovanému laikovi jistě napoví, k čemu že je toto kolo předurčeno!

Někdo by snad chtěl ocenit moje ambice, odvahu, chrabrost, nebo snad i potřást pravicí a pronést zdravici, případně mě poplácat uznale po rameni a s poníženým obdivem popřát „zlom vaz barde“ a musím říct, že by dobře udělal, protože cítím formu jako hrom a k tomu mám poctivě a řádně naodpočíváno.

Odpočinek, ten je totiž vůbec nejdůležitější. Moc dobře si pamatuji, jak jsem byl posledně po nedělním švihu 20 km. A jestli chci jet 100km, tak musím naodpočívat do zásoby. Budu nabírat sílu vleže a ne se honit po Moravském krasu jako smyslu zbavený chrt a rozrážet pěší turistiku provozující procházkáře.

Většinou vrcholoví sportovci před laickou veřejností tají a do trezoru zamykají předstartovní vychytávky, triky, talismany, anabolika a ostatní zaručené, podpůrné berličky. Toto však není můj případ, já to klidně prozradím - například se učím sám dělat palačinky a zjišťuji, že se špetkou pepře mají účinek jako 100 oktanový benzín. Určitě budu muset dát brzdy do 100% stavu a chránit se tak sám před sebou.

Zlomené žebro z letního švihu srostlo, naražené rameno už ramenuje, stržený nehet z posledního závodu také již dorostl a bike mi žena umyla dočista do čista, neboť jí nepochopitelně vadily odpadávající kusy bahna do postele, protože bike samozřejmě parkuje v ložnici u stropu těsně vedle letiště (kde jinde taky, to dá rozum). V noci, když se choť nedívá, tak ho i hladím, ale pssst, nikomu ani muk!

Připravenost je dokonalá. Nic nebrání k výhře.


Start I:
Pro jistotu nespím, abych nezmeškal brzký začátek v 10:00 AM. V noci za svitu luny se procházím místem cíle a představuji si řičící dav, který skanduje mé jméno. Úplně živě vidím jak se podepisuji fanouškům do památníčků a rozdávám rozhovory investigativním reportérům. Budu si muset zvyknout na slávu, no jo, je to tak.

Ráno se stavím na konec lajny, to proto, aby ostatní závodníci při pohledu na mé zrychlení nevzdali již po výstřelu, koho bych pak jako v druhém kole předjížděl?

Před novinovými stánky s názvem „toi toi“ se tvoří fronta, asi tam rozdávají tiskoviny zdarma. To by mně mohlo ohrát stát tam tu frontu a žebrat, to si ten papír co si od tama ostatní nosí raději koupím.

Kolegové závodníci mají na startovní čáře trému. Že jim není hanba! A našli se i tací, kteří zaháněli starťáka jízdou na válcích, tak to mi hlava nebere, copak přes noc zapomněli jezdit na kole?!, že si to musí po ránu osvěžit v paměti? Já tvrdím, že je to plýtvání energetickými zásobami.

Mrknu na CZ týmovou jedničku a mírným, uklidňujícím hlasem ho chlácholím ať se nebojí, že ho potáhnu v háku, že mám v nohách dynamit a ať zavolá, když se mu budu vzdalovat, že na něj počkám, nebo ať se mě rovnou klíďo píďo chytne rukou.

Pěkně si to ze zadu monitoruji a předem si vybírám nejvhodnější stopu, kde bude nejlepší adheze. Opakuji si základní poučku, že to nesmím přepálit, tak, jako v mém ranném věku při prvních běžeckých závodech na 3 km, kdy jsem po doběhnutí u potoka blinkal do výběhu nutrií.

Start II:
Portýr ve předu zvedá ruku se startovní pistolí a mačká prstem spoušť, úderník udeřuje do nábojnice, nárazová slož trinitrorezorcinát olovnatý zapaluje střelný prach, deflagrace vyvolává zvukovou vlnu, která letí k našim ušním bubínkům při teplotě okolního vzduchu 25°C rychlostí 346,3m/s, mozek přijímá zvukový signál převedený na bioelektrický pulz a dává povel svalům… a že jich panečku mám!

Bleskově vyrážím. Kufry se s zajiskřením zacvakávají do SPD, první záběry do pedálu, špice zvoní, stavba rámu sténá pod obrovským zrychlením, které mě zamačkává do sedátka, myslím, že cítím i spálenou gumu od prokluzu plášťů, šlachy se napínají, svaly zabírají, chřípí se chvěje při mohutném nádechu i výdechu, srdce pumpuje, z nozder odkapává testosteron, obočí se krabatí rozrážejíc vzduch a celkově mně to jede vůbec dobře.

Předjíždím doznívající zvuk výstřelu (ano, takovou mám formu), letím jako lukem vystřelený šíp, vznáším se na tlumičovém polštáři nad terénem jako labuť nad vodní hladinou, vzduchová vidlice s tlumičem sotva stíhá se syčením polykat nerovnosti asfaltu a já rychlostí, elegancí a sílou blížící se arabskému plnokrevníkovi vyrážím a hravě ukrajuji první metry ze směšných 100 kilometrů.

Mám štěstí, přibržďují mě nové, drhnoucí brzdové destičky, alespoň nepojedu jako blázen. Jsem tedy zpomalován do úvodního stoupání, což mi pomáhá vypadat přirozeně a ostatní jezdci to při pohledu na mojí famózní fyzičku nevzdávají. Jestli mi to takhle půjde dál, tak to nechci vidět ve sjezdu, při této rychlosti jistě způsobím rázovou vlnu, zvukový, sonický třesk.

Hrome, jestli ten předskokan ve předu na té vodící motorce neuhne, nebo nepřidá, tak ho přejedu.

Závod:
Vzdálenost mezi mnou a ostatním zbytkem pelotonu dramaticky narůstá. Na konci 2km startovní rovinky je to už cca 500m rozestup a v polovině prvního stoupání je to už 1km.

Ztrácím je z dohledu a zjišťuji, že se někde stala chyba, logistický problém, něco jsem asi špatně spočítal…., už vím, krát dva to mělo bejt., zrada, ta mezera sice mezi námi je a i stále narůstá, ale úplně v opačném sledu - oni vepředu, já vzadu. Takže jsou vlastně všichni přede mnou, tomu fakt nerozumím. Mohlo by se tak zdát, že vlastně prohrávám. Já však zachovávám chladnou hlavu a profesionální klid. Jen si pomyslím, že je mladická nerozvážnost vede do záhuby, přepálili to.

V průběhu maratónu jsem sice beznadějně v poslední vlně, ale pořád mám sílu jako býk, nevzdávám to. O své výkonnosti přesvědčuji dobré 2km jednoho důchodce, který jde s podkolenkami a s košíkem plných hub vedle mě. Potom řekl „naschle“, prodloužil krok a zmizel v ranním oparu. Říkám si klídek, on jistě nemá za sebou úvodní táhlé stoupání jako já, takže jsem se nenechal zmalomyslnět. Vidina trička mi dodává neskutečnou vytrvalost.

Postaršího manželského páru v riflích, který mě na kolech s nosiči a s drnčícími blatníky předjíždí se ptám na cestu. Neposmívají se mi, že bloudím, protože podle mého oblečení správně usuzují, že jsem vrcholový sportovec, ujišťují mě o správném směru a ukazují prstem přede mě na skobami lemovanou cestu s označením 9+.

V půli kopce mi klesá cukr v krvi na hodnotu mínus a dalo by se říct, že se stala slanou. Mlha blížícího se bezvědomí mi zastřela zrak a přísahám, že jsem zaslechl i vábení lesních žínek k tanci na paloučku. Nebyly to však víly, byli to fanoušci a mlátili kravskými zvonci k mému povzbuzení. Stejně jsem to, ale přes tlukot svého srdce neslyšel.

Po nekonečně dlouhém, táhlém stoupání (náklon přibližně 90°) přichází na řadu sjezd, kořen, kopanec do zadku, díra a následně můj jazyk na předním kole kontrolující stav dezénu, větví i s listím dostávám po hubě, klackem ve tvaru biče au chytám ránu přes hruď , desátá moucha mezi zuby sice dodá proteiny, ale vůbec nechutná, sakra šlahoun maliní s trny velkými jako zuby vlkodlaka mi tvoří přes stehno krvavý šrám - EPO mi teče do polobotky. Musím si odpočinout, zobnout něčeho energetického a zapít tekutinou s mikroprvky.

Na obžerstvovačce plním kapsy a batůžek vším co mi přijde pod ruku, slíbil jsem dětem, že jim z výletu něco přivezu. Mezi pády na šiškách ukusuji z energetické tyčinky a očekávám zvýšení výkonu. A nic. Hm, asi byla vybitá.

Demoralizován z neznámých důvodů v můj neprospěch vyvíjejícím se závodem tlačím kolo jak do kopce, tak i z kopce. Nasedám jen když za zatáčkou slyším fanoušky a konsternuji je otázkou „jsem první?“

Je čas „odskočit si za stromeček“ a zbavit se tak několika cenných gramů navíc, avšak příliš pozdě zjišťuji, že v nadmořské výšce jen těsně pod Everestem nejsou v dosahu žádné lopuchy. Jen smrkové větvičky…

Cíl, rekapitulace a hodnocení:
V závěrečném spurtu, pro který jsem si šetřil síly a gel mě předjíždí hrstka školáků s opačně nasazenými kšiltovkami na bikroskách. Přijíždím na chvostu, potupen, znemožněn. To byl teda nápad, přihlásit se na dlouhou s 15ti kilovou kovadlinou. Jak to doma vysvětlím?, co jim řeknu?, to tedy opravdu nevím.

Pozdní dojezd maskuji bojovým pokřikem „pusťte mě do dalšího kola!“ a „to jste mi měli říct dřív, že se jede jen sto!“, nepomohlo to, nikdo se vtipu nesmál. Stejně tam byla už jen uklízečka, která osamocena zametala poházené špunty od šampaňského po glorifikovaných rychlojezdcích.

Jsem dezorientován, zmaten a bojím se, že nedostanu to proklaté triko. Cítím ve vzduchu pach smrti a zmocňuje se mně posttraumatický stress. Se sklopenýma ušima se plížím ke stanu a kuji pikle, kde seženu náhradní maratónské tričko, bo bez něho domů opravdu nemohu, to ne! Doufám, že mají v Brně - Slatině v neděli otevřenou vietnamskou tržnici, snad tam nějaké fešné triko se 4mi pruhy bude („aňo paně šluši vam, vic pruhu - vic adidaš“).

Zájezd byl pěkný, což o to, to ano, ale že by se to dalo srovnat s obligátním výletem na Kokořín, tak to zase ne. Při přepočtu všech nákladů a výdajů jsem po podtržení a sečtení zjistil, že mě to tričko (nakonec mi ho při pohledu na mé krokodýlí slzy dali) stálo tolik českých kreditů, jako by bylo od samotného Armaniho a patřil by k tomu triku i dvouřadý oblek velectěným Giorgiem vlastnoručně šitý.

Vyhrál to nějaký chrt, který se teda tím pádem umístili hluboko, daleko přede mnou. Vůbec to nechápu, vždyť jsem měl i rukavice s ustřiženými konci, i duši přiisolepovanou na představci jako on.

Po důkladné analýze jsem na to však přišel. Bylo to v tom děleném bovdenu co měl. Já ho mám totiž vcelku. Jak mi to jen mohlo během přípravy uniknout. To se potom není čemu divit, že jsem to s takovým handicapem nevyhrál. Můžu být rád, že jsem vůbec dojel, že?!

Oblékám si maratónské tričko, beru odpadkový koš, jdu se smetím k popelnicím a příště…, příště už určitě vyhraju!
29.04.2006 - 18:46:59
00
2bobo tak to sa mi fakt nechce citat, ani kebyze je to najlepsi vtip na svete
29.04.2006 - 19:20:43
00
nie je to vtip, je to mala poviedka, pribeh...na pobavenie... a nikto nehovori, ze to musis citat :P
29.04.2006 - 20:18:02
00
keyboard_arrow_up