filozofia sportu skoncila tam, kde sa za to zacali dostavat peniaze ( a je jedno ci je to cyklistika, atletika, futbal, hokej alebo hod budzoganom )
Dovolím si citovať L. Armstronga z jeho
knihy Návrat do života:"Jazyk rakoviny a jazyk cyklistiky měly kupodivu cosi společného. Oba se zabývaly krví. Jedním ze způsobů, jak podvádět v cyklistice, je brát látku, která zvyšuje množství červených krvinek. Pokud mi v boji s rakovinou klesl hemoglobin pod určitou úroveň, lékaři mi dávali tentýž lék. Při krevních testech jsem musel vykazovat základní početní údaje a lékaři mi zkoumali krev z naprosto stejného důvodu jako v cyklistice: aby zjistili práh mého fyziologického stresu. Chemoterapie oslabuje krev. Při třetím cyklu mi klesl hematokrit – procento celkového objemu krve proudící v mém těle – na méně než 25, zatímco normální úroveň je 46. Ironií osudu jsem dostával na podporu růstu červených krvinek látku zvanou epogen (EPO). Za jiné situace by mě EPO přivedlo do potíží s Mezinárodním cyklistickým svazem a s Mezinárodním olympijským výborem, protože je považováno za látku povzbuzující výkonnost. V mém případě tak to mohlo být jen stěží. Bylo to to jediné, co mě udržovalo při životě.
V Alpách jsem si některé lidi znepřátelil. Moje nově získaná zdatnost vrchaře vzbudila podezření u francouzského tisku, který stále ještě čichal krev po skandálu předchozího léta. Rozpoutala se šeptaná kampaň: „Armstrong určitě něco bere.“ Příběhy v ĽEquipe a v Le Monde naznačovaly, aniž se vyjádřily přímo, že můj comeback je trochu moc zázračný.
Věděl jsem, že vítězství v Sestrière bude mít nějaké důsledky – byla skoro tradice, že každý závodník, který nosil žlutý trikot, byl předmětem spekulací o drogách. Mně ale vzala dech ta neuvěřitelná povaha výpadů ve francouzském tisku: někteří reportéři skutečně naznačovali, že mému závodění prospěla chemoterapie. Spekulovali o tom, že mi lékaři podali v průběhu léčby nějaký záhadný lék a ten zvyšuje výkon. Kterýkoli onkolog na světě, bez ohledu na národnost, by se tomuto nápadu musel vysmát. Nechápal jsem to. Jak by si někdo mohl byť jen na vteřinu myslet, že mi něco při léčbě rakoviny pomohlo? Možná, že závažnost léčby chápe jenom pacient nemocný rakovinou. Po celé tři měsíce mi podávali ty nejtoxičtější látky, jaké člověk zná, jedy, které mi pustošily tělo. Stále ještě jsem se cítil přiotrávený – a dokonce i nyní, tři roky poté, cítím, že se toho mé tělo ještě zcela nezbavilo.
Neměl jsem absolutně co skrývat a antidopinková kontrola to prokázala. Nebyla to shoda okolností, že kdykoli si zodpovědní činitelé z Tour de France vybrali jezdce z našeho týmu pro nahodilou dopinkovou kontrolu, padlo to na mě. Antidopinková kontrola byla tou nejvíce ponižující součástí závodu: bezprostředně po dojetí etapy mě zahnali do otevřeného stanu, kde jsem seděl na židli, zatímco mi lékař omotával okolo paže pruh gumy, bodl mě jehlou a odebral mi krev. Jak jsem tam polehával, štáb fotografů na mě mířil blesky svých foťáků. Říkali jsem doktorům upíři. „Už jsou tu upíři,“ upozorňovali jsme jeden druhého. Avšak antidopinkové kontroly byly mým nejlepším přítelem, protože prokázaly, že jsem čistý. Zkoušeli to, kontrolovali a znovu to zkoušeli.
Nedlouho poté, co jsem přejel cílovou čáru, musel jsem čelit francouzským novinářům. Objevily se zprávy, že jsem byl pozitivně testován na zakázanou látku. Ta zpráva byla samozřejmě lživá. Vracel jsem se do týmového hotelu, protlačil jsem se davem hlučících zástupců médií a svolal jsem další tiskovku. Jediné, co jsem mohl učinit, bylo ujistit je o své nevině, kdykoli se v novinách objevila nová vlna spekulací – a nějaká se objevovala každý třetí či čtvrtý den.
Le Monde otiskl článek, kde tvrdili, že se v mé moči při antidopinkové kontrole objevily nepatrné stopy kortikosteroidu. Užíval jsem kortizónový krém na ošetření otlačenin ze sedla – a ještě než jsem začal závodit, ujistil jsem se o možnosti používání krému u zodpovědných činitelů Tour de France. „Le Monde se radoval, že napíše článek o drogách, a místo toho napsal článek o pleťovém krému,“ řekl jsem jim."
A ešte jedna Lanceova perla:"Později jsem odjel na týdenní závod Kolem Holandska a skončil jsem čtvrtý. V červenci jsem vynechal Tour de France, protože jsem ještě nebyl připravený na vyčerpávající rutinu etapového závodu, který trvá celé tři týdny. Místo toho jsem dělal komentáře pro televizi a sledoval jsem mimo silnici, jak se z Tour de France stává nejrozporuplnější a nejtraumatičtější cyklistický závod v historii. Při sérii prohlídek týmových vozidel objevila francouzská policie celé náklady EPO a anabolických steroidů. Členové týmů a funkcionáři byli uvrženi do francouzského vězení, na všechny padlo podezření a cyklisti byli vzteky bez sebe kvůli taktice, kterou zodpovědní činitelé užili. Z jednadvaceti týmů, které závod začaly, jich dojelo pouze čtrnáct. Jeden tým vyloučili a dalších šest závod na protest vzdalo.
Dopink je nešťastná životní skutečnost v cyklistice, nebo vlastně v každém vytrvalostním sportu. Některé týmy a někteří jezdci nevyhnutelně cítí, že je to jako atomová zbraň – že to musejí udělat, aby byli schopni soupeřit v pelotonu. Já jsem to takto necítil nikdy a myšlenka, že bych si po chemoterapii měl do těla cpát něco cizího, mi byla zvlášť odporná. Pokud jde o Tour roku 1998, měl jsem po všech stránkách velice smíšené pocity: soucítil jsem s jezdci, kteří se ocitli v té bouři a z nichž jsem některé dobře znal, ale zároveň jsem měl pocit, že odnynějška bude Tour férovější událostí."
z toho NYtimes clanku:
