Isoma 1000 Miles Adventure, 5. 7. 2015, Nová Sedlica

aaaale neprehanaj....Skor som mal stastie, ze som nemal ziadne vaznejsie zdravotne a technicke problemy. Ked tak nad tym uvazujem, v porovnani s ostatnými som mal celkom stastie

Gratulujem,fakt obdivujem všetkých, ktorý sa na to dali a zvládli to.Hlavne tie horúčavy boli najhoršie(si myslím),rád si potom prečítam tvoj report+foto.Pozeral som že si prihlásený aj na 333extreme.To fakt ideš?Ak,áno držím palce.

Pripájam sa ku gratulácií. Sledoval som 100 míľ každý deň. Inšpirácia pre mňa do budúcna. Teším sa tiež na report.

Stevo gratulujem,a teším sa na report. To ti verím,že návrat do normálneho života je pohroma...

Vcera ma manzelka pustila na dalsi rocnik.....heh...Budem mat co zlepsovat...

Prislo nám do redakcie: Článek o první slovence Kataríně Ludvíkové

Nie je pretek ako pretek....alebo premiéra na ISOMA 1000 miles adventure...
Všetko to začalo ako malý chrobák v hlave už niekoľko rokov dozadu a až v
lete 2014 po MTB štafete dvojíc s podobne postihnutou kamarátkou Míšou to
bolo vyslovenné nahlas...a týmto dňom začali prípravy. Zatiaľ síce len v podobe
odkladania každej koruny do bidonu s venovaním od Zděňka Štybara, pretože
som vedela, že to nebude lacná záležitosť. Ale začiatočnícke štastie, čo ma
sprevádzalo celý závod sa prejavilo hneď na začiatku roku v pobobe úžasnej
podpory od firmy Kilpi a nezištnej pomoci od super človeka Petra H. Keď som
to oznámila rodine, padlo tam niečo ako... “čo si potrebuješ v svojom veku
dokazovať, radšej si daj vyšetriť hlavu “, ale deti boli nápadom nadšené,
hlavne keď zistili , že ma tam može zožrať medveď:o))

Deň D sa blížil strašne rýchlo...posledný týždeň už dvadsiaty krát balím a
zas vybalujem...batoh, alebo prednú kapsu everbike? Bidony, alebo camelback?
Jaaaj...prezerám fotky závodníkov predchádzajúcich ročníkov a rozhodujem sa
pre batoh. Odvážame deti k mojim rodičom do Liptovského Hrádku a hurá
smer Nová Sedlica. Počasie je báječné, možno trošku teplejšie ako by som si
priala, ale hlavne, že neprší...

Posledné fotenie pred štartom...lúčenie s manželom a najlepším
mechanikom v jednej osobe...výstrel...koliečko po Sedlici a dobrodružstvo
začína.

Tempo prvých hodín mi troška pripomína závod na 50-70 km...ale som
odpočinutá a plná eufórie tak to ide samo. Brody na 90-100 kilometri
prechádzame už po tme a prvý deň končíme asi o jednej v noci 130 km od štartu
v lese při nejakej opustenej chatičke. Už prvý deň poznávam hromadu
výborných ľudí a druhý deň preklasifikujem závod na dovolenku s cieľom
prežiť to do Skalnej:o)) Teplo je neskutočné, batoh na chrbte tlačí a nohy
bolia...hmm to to pekne začína...Ale úžasné na tom je, že tažké chvílky zákonite
vystriedajú tie príjemné a čím viac pred tým člověk trpí o to viac si ich vie vážiť.
Drobnosti ako jedlo, voda, alebo luxus v podobe sprchy na Hrešnej:o))

Za Spišskou sme mali troška strach z tmavších spoluobčanov, tak sme radšej
prespali v autocampu a pri východe slniečka už sme pelášili smer Čierny Váh a
Liptovský Hrádok, kde už na mňa čakal ocko s mojimi dcérkami...Alička
zvyknutá na krátke maratóny, fandila sposobom...“ mami zaber, Míša je 20
minút pred tebou“ ...tak som zatlačila slzu a točila ďalej, pretože sme sa ešte
večer chceli dostať cez najdlšiu zakázanku, čo sa nám nakoniec aj tak
nepodarilo:o) Nakoniec sme neboli sami a pred zákazom sme sa zišli v hojnom
počte.Preto nám ani strach z medveďov nezabránil, aby sme sa do ružova
vyspinkali...

Ďalší horúci deň, nekonečné lúky a Krížna. Bajk od rána začal slúžiť ako
opierka při tlačení do kopca, alebo závažie:o) Donášajú sa k nám správy, že to
ľudia vo veľkých horúčavách vzdávajú...ale tie výhľady na Krížnej a zjazdík na
Kráľovu studňu mi zlepšil náladu a CP 1 sa blíží...

Brod při Trenčíne stál naozaj za to, voda skoro po zadok, preto som si radšej
nechala tretry a aj tak som mala čo robiť, aby som sa nevykúpala:o)
Potom Biele Karpaty, Vizovická vrchovina a určitě viem, že do Hostýnskych
vrchov ma pár rokov nikto nedostane...čím bližšie bol finish 500, tým častejšie
som premýšlala, že by mi to stačilo. Bola som strašne unavená, zadok ma bolel
čím ďalej tým viac a čo bolo najhoršie nenávidela som červenú turistickú
značku. Chvíľu sa mi i zdalo, že mám na ňu alergiu...a predo mnou cesta čo sa
zdá nekonečná...to predsa nemožem zvládnuť...Jeseník a tlačenie na Dlouhé
Stráně... K tomu som už druhý deň pociťovala po každom jedle slabé kŕče v
bruchu a celá som bola nejaká opuchnutá, čo som mylne prisudzovala
zadržovanej vode z vysokých teplot a námahy. Naštastie skutočná príčina sa
ukázala až po skončení závodu...

CP2 , Finish 500 a veľké dilema...plán je nasledujúci. Žiadny budík,
poriadny spánok a rozhodnutie nechám až na ráno.Večer som sa ešte rozlúčila s
Kubom, najlepším parťákom, ktorý mi často pomohol, už len tým, že tam bol:o)
Po šiestich hodinách spánku a kráľovských raňajkách všetko zrazu vyzeralo
báječne a ja som vedela, že urobím všetko pre to, aby som sa do mýtickej
Skalnej dostala:o)

Vyrazila som dosť neskoro, pretože navigácia mala malú krízu, ktorá sa ani
neviem ako vyriešila. Proste zas to začiatočnícke štastie, čo sa mi ešte potvrdilo
hneď pri prvom a jedinom vážnom probléme s prehadzovačkou, ktorý ma
postihol v Orlických horách. Hneď ako som sa zvalila do trávy a chcela
nerušene prepadnúť panike, zjavil sa pár mladých ľudí a pán...teraz už viem, že
Michal...sa bez okolkov pustil prehadzovačku opravovať. Do toho ma dobehol
Petr a celú dobu nás bavil zábavnými historkami, tak ako to vedel len on )
Takže zo situácie, ktorá sa javila ako krízová, bola nakoniec príjemná hodinka s
milými ľudmi:o) Po tomto zásahu cannondale fungoval az do cieľa ako nový.
V Krkonošiach sa malinko pokazilo počasie a namiesto výhľadov na ktoré
som sa tešila, nás čakala hmla a dážď. Z luxusného ubytovania v rozostavanom
baráku v Peci, sme preto vyrážali dosť neskoro. Raňajky na Výrovke, mokrý
zjazd do Špindlu, kde sme s Vítkom vykúpili skoro celého vietnamca a zas
tlačit...priemerná rýchlosť sa ten deň určite nepohybovala vyššie než 5-6 km/
hod. Ale dnes som to chcela zabaliť v CP 3 tak nebolo kam sa ponáhľat. Ešte
jeden pád v zjazíku pred Hejnicou, nakopnuté lýtko a už sa na mňa smiala
čerstvo upečená buchta a pivko na CP 3:o)

1000miles_4etapa_2015...posledných 431,49 km, to už by sa muselo stať
neviemčo, aby to neklaplo. Jizerské hory, Lužické hory, Labské pískovce,
České Švýcarsko, Krušné hory...všetko moc krásne, stále som si hovorila, že sem
sa musím niekedy vrátiť...s výnimkou najsevernejšieho bodu Českej republiky,
kde ma zaručene na bicykli nikto nikdy nestretne. Počas celého závodu som
toľko sprostých slov ako na tomto niekoľko kilometrovom pohraničnom
chodníku, plnom koreňov nepoužila:o) Ale člověk si nakoniec zvykne na všetko,
prdel sa osedela, nohy už neboleli tak ako na začiatku, hlave to už bolo jedno a
aj príznaky alergie na červenú turistickú značku ustupovali:o)

Posledné dni som už nespúšťala oči s kilometrov chýbajúcich do cieľa...ružová
čiara...tristodvadsaťjedna...už aby bolo pod dvesto...a Dečínsky Snežník.Tak
krásny kopec som už dlho nevidela, nádherné výhľady...a znova ružová
čiara...200 km do cieľa...185 do cieľa a Moldava, další úžasní ľudia a 24
hodinová podpora závodníkom. Prichádzame s Jankom a Vítkom v noci a
Kubova maminka vstáva, zohrieva nám polievku a varí čaj. Špinavé bicykle opierame o stol a ja sa cítim trápne, všetko je tam krásne a čisté a z nás při
každom pohybe opadáva blato...dám si sprchu a prvý krát za závod použijem
šampón:o) Ráno pani vstáva o pol piatej a robí nám raňajky. To mi rozum
neberie, takéto veci sa snáď možu stať len na mílach.

A čo teraz? Prvé odvážne plány typu, pojdeme nonstop do cieľa sa rýchlo
rozplývajú. Okolo pol dvanástej rozbalujeme naposledy spacáky v lese asi 50 km
před cieľom. Čelovkou svietim na zem, všade lezú veľké čierne mravce.Ale už je
mi to jedno, oškrabem najhoršiu špinu a blato z noh a leziem do spacáku. V
polospánku ešte zahliadnem dva kužele svetla. Pražáci Tomáš s Milanom idú
nonstop do cieľa...a spím. Budíček o štvrtej ako vždy, chlapcom sa moc vstávať
nechce, tak balím a vyrážam sama...s mojím slimačím tempom ma aj tak za
chvíľu dobehnú.

Vysnená chvíľa sa blíži...posledných 10 km do cieľa vobec neuteká, na
štvrtom kilometri blúdim a nadávam si, že som si naivne myslela, že to bude
jednoduché...Honzík Kopka si predsa pred každým cp na nás niečo vymyslel,
prečo by to pred cieľom malo byť iné?:o)

Ale už vidím oblúk s nápisom Finish 1000 miles a Honzu s Ivčou...a v hlave
totálne prázdno...cieľ...tak už to skončilo.Koniec dovolenky a návrat do reality,
normálne som z toho smutná...

A preto vravím, nie je závod jako závod.Míle su iné než všetko čo som
doteraz poznala. Ľudia a príroda tu majú k sebe bližšie, než kdekoľvek inde...je
to závod plný príbehov a osudov. Často si siahneš na dno, ale o to viac sa naučíš
vážiť si maličkosti !

Atmosféra v cieli bola úžasná, nikomu sa nechcelo domov, tak sme si to ešte
natiahli do nedele, ale návrat do reality bol neodkladný a u mňa i s malinko
trpkou príchuťou.

V pondelok som šla navštíviť svoju doktorku, presvedčiť sa, že drobné
zdravotné problémy čo ma sprevádzali nič neznamenajú, ale nebolo to celkom
tak. A tým sa vysvetlilo aj to opuchnutie a fakt, že ako jedna z mála som na
závode pribrala. Týmto dodatočne žiadam Honzu Kopku o preradenie do
kategorie tandemov, pretože som asi historicky prvá Slovenka v 8 týždni
tehotenstva čo absolvovala závod:o))

autor: Katka Ludvíková

fuuuha....Katarine gratulujem, ze ma talent cele mile takto pekne strucne zhrnut........To jej tehotenstvo vysvetluje asi to, ze jedla viacej ako ja. Vsak mi to bolo divne.......I ked to nafuknute brucho..no neviem neviem.....To by som sa na 8. tyzden nevyhovaral ...Ale pekne to napisala

Velka gratulacia Katka

Tisková zpráva š. 25, 4. 8. 2015
Na trase už je prázdno, ISOMA 1000 Miles Adventure se staly historií

Letošní ročník byl plný zajímavých zvratů, novinek a překvapení, se kterými nepočítali závodníci, ale ani pořadatelé. A vlastně celý závěr mílí se odehrál ve znamení rekordů.

V pátek večer 31.7. ve 22:12 se překvapivě v cíli objevil cyklista Zdeněk Martínek. Přijel o den dřív, než jsme ho čekali. V závěru většinou každý v sobě najde ještě mnoho sil zdvojnásobit svou průměrnou denní nálož. Zdeněk podal ohromný výkon. Nejen poslední den, ale i po celou dobu závodu. Zvládl náročnou trasu přes bývalé Československo ve vedrech kolem 50°na slunci i v zimě kolem nuly v horách v noci, v dešti a nepříznivých podmínkách a ve svých 68 letech vytvořil nový rekord jako nejstarší účastník na startu i v cíli F1000.

O den později 1.8. v 10:34 dopoledne se v cíli zjevil poslední velice zajímavý účastník Petr Ozogán. Legenda 1000 miles! Je jeden ze dvou účastníků, kteří startovali pokaždé, tedy již 5x. Druhý je Slovák Denis Lauko. Petr ale jako jediný dokázal dokončit 1000 mil ve dvou disciplínách – což je opět rekord. Jako jediný byl 2x poslední – další rekord. Tady si ale musíme uvědomit, že překonával trasu v těch nejtěžších disciplínách. Vloni dokončil trasu jako chodec za 20 dnů, 8 hodin, 37 minut. Letos překonal vzdálenost snad v ještě horší kategorii – koloběžkář. I přes použitý dopravní prostředek mu to trvalo téměř o týden déle než vloni a ustanovil tak časem 26 dní 18 hodin a 34 minut další rekord v délce setrvání na trase. Nutno ale říci, že název koloběžkář je v jeho případě dosti nadnesené. Vypadal spíš na chodece s koloběžkou, neboť se mu dost pletla a výrazně ho zdržovala. Cestou si k ní pořídil i popruh a nosil ji jako kytaru. A Petr jako jediný dokázal závod, který startuje na počátku července, dokončit až v srpnu.
Kromě rekordmana všech rekordmanů Petra Ozogána je potřeba se zastavit i u dalších.

Poprvé doběhli víc jak jeden běžec. Do cíle se letos dostali dva. Oba ve vynikajícím čase. Petr Klos, horský ultramaratonec doběhl v čase 17 dnů, 22 hodin 7 minut a výrazně se přiblížil na několik hodin k rekordu Maďara Ištvána z roku 2013. Běh s chůzí střídal 30 ku 70%. Silniční ultramaratonec Vlasta Dvořáček (56 let!) běžel 100% a dokonce tento 2 roky starý rekord překonal a posunul na neuvěřitelnou hranici 16 dnů, 20 hodin, 8 minut. Běžci mají oproti zbytku startovního pole dané pouze 22 body. Kudy musí proběhnout, ostatní si trasu volí podle uvážení. Zajímavostí bylo, že pomalejší z běžců Petr, který si trasu pečlivě připravil, uběhl vzdálenost 1263 km, kdežto o den rychlejší Vlasta, který na trase více improvizoval, uběhl 1360 km. Tedy o 120 km více! Za celou historii 1000miles dokončilo doposud pouze 5 běžců/chodců.

Poprvé se na startu letos objevila i Slovenka, která navíc dokončila celých 1000 mil. Po závodě zjistila, že drobné zdravotní komplikace na trase byly zapříčiněny jejím ranným stadiem těhotenství.

V tomto roce nově startoval i tandem, který přes technické komplikace také dokázal dojet až do cíle
Další dva rekordy (absolutně nejrychlejší mužský a ženský čas – Filip Dégl a Jana Doležalová) nelze uznat, neboť vichřice v Jeseníkách způsobila rozsáhlé polomy a hory byly zcela neprůjezdné. Jejich objetím po asfaltu sice přišli o nádherné a náročné pasáže a doba na trase se jim zkrátila o ½ den až den.

Rekordní byla i účast z hlediska národností. Startovali účastníci z 9 států – Česko, Slovensko, Německo, Polsko, Švýcarsko, Španělsko, Velká Británie, USA, Ukrajina.

Do cíle se dostalo celkem 93 závodníků. To je přibližně 61% neboli další rekord. O 3% více než v roce 2013 a o 13% víc než loni. Samozřejmě je to vlivem suchého počasí ale i většími zkušenostmi účastníků. V polovině závodu skončilo 34 dobrodruhů, což je přibližně 22%, doposud rekordně nejmenší počet. A 18% závod nedokončilo. Menší procento těch, co vzdali byl jen v roce 2013, kdy po celou dobu závodníky provázelo krásné počasí. Každý kdo dojel závod až do úplného závěru ve Skalné, přispěl svými kilometry na pomoc hendikepovaným. Celková částka činí 29 200 Kč a bude předána spolku TREND VOZÍČKÁŘŮ Olomouc. Tento spolek získané finance využije na zajištění asistenčních služeb pro jejich klienty odkázané na invalidní vozík.

Spousta věcí v průběhu nevyšla podle plánu. Hned start musel být posunut o hodinu vzhledem ke zpoždění společného vlaku z Prahy do Humenného.

I počasí si se závodníky opravdu pohrálo a ověřilo jejich připravenost. Rozdíl teplot během závodu dosáhl 50°C! Což je opět rekordní. Při tropech na počátku stoupala rtuť k 38°C ve stínu, přes 50°na přímém slunci. Během 24 hodin se vše otočilo a noční teploty v horách naopak klesaly k nule. I přes občasný déšť nebo bouřku ale velice suché počasí napomohlo k bezproblémovějším cestám. Výjimkou byly velké polomy až 80 000 m3 dřeva v Jeseníkách způsobené vichřicí těsně před průjezdem „Mílí“. Poprvé v historii se muselo zasahovat do trasy přímo v průběhu závodu a přehrávat závodníkům přístroje GPS v cíli krátké trasy.

Letošní ročník skončil, mnoho závodníků jelo na výsledek, jiní pro zážitky. Někteří přijeli do cíle na doraz vyčerpaní bez pomyšlení na opětovný start, někteří nadšení a smutní, že dobrodružství končí. Jedna skupinka 4 jezdců nevynechávala příležitosti ochutnat místní speciality v restauracích na trase (naštěstí jich zas tak moc nebylo) a vysloužila si přezdívku Gastro-tour group. Další dva cizinci Nick a Peter s podobným pojetím si pohráli se slovem restaurace a „Míle“ přejmenovali na Restau-race (závod po restauracích, race znamená anglicky závod). Peter si dokonce každé ráno vařil překapávanou kávu v kávovaru, který vezl zavěšený na řidítkách. Na návrat na 1000 mil jsme se hned v cíli zeptali i největší legendy Petra Ozogána. Odpověděl, že o dalším startu nechce vůbec nic slyšet! Nicméně Petr nevypadal vůbec zdevastovaně a v krvi měl stále dostatečnou hladinu adrenalinu. Až mu klesne, věříme, že se stejně jako plno dalších veteránů závodu z absťáku na další míle opět přihlásí. Přeci si nenechá ujít možnost jako jediný dokončit závod i ve třetí kategorii mtb.

ISOMA 1000miles Adventure je od víkendu minulostí. Nicméně v kanceláři se jede stále na plné obrátky, kontrola tras všech závodníků a řešení prohřešků, třídění několik desítek tisíc fotek, tvoření mediálních výstupů, tvorba filmu a plno další neviditelné práce zaměstná organizátory ještě na dlouhou dobu. Úplné uzavření 1000mil proběhne až na afterparty na Máchově jezeře v polovině září, kde bude předán příspěvek pro hendikepované ze spolku TREND VOZÍČKÁŘŮ Olomouc a všichni ti, co zdárně dokončili závod obdrží finisherská trika a hlavně společně prožijí víkend a podělí se o svoje zážitky s ostatními dobrodruhy.


Tisková zpráva 26, 4. 8. 2015
Výsledky ovlivněné počasím, bonusy i penalizacemi

Na letošním průběhu „Mílí“ se výrazně podepsalo počasí. Vlastně jako každý rok, kdy je vždy největším faktorem ovlivňujícím obtížnost trasy. Letos ale navíc způsobilo ohromné polomy v Jeseníkách těsně před čelem závodu a znemožnilo průjezd nebo dokonce průchod těmito horami. Díky tomu musela být narychlo vymyšlená objízdná trasa a nahrána v polovičním cíli 500 mil pokračujícím závodníkům do jejich přístrojů. Tento zásah třetí moci a následně potom náš ve formě bonusů za potenciální zdržení předních závodníků samozřejmě ovlivnil regulérnost závodu.
I proto se Filip Degl, přestože přijel druhý, posunul v neoficiálních výsledcích na první místo.

Hlavní myšlenka závodu je velké dobrodružství, zážitky, svoboda, duševní očista, utřídění si vlastních osobních hodnot, poznání. To by měla být i priorita před pozicí ve výsledkové listině. Člověk je ale tvor víc nebo míň soutěživý a čím dál více účastníků v popředí „pelotonu“ se soustředí pouze na jediné – výsledek.

A projevuje se i další rys civilizace – překroucení pravidel do příhodnější podoby. Filozofie 1000miles je ale jednoduchá – závod bez podpory, čímž by mělo být řečeno vše. Sám jsem zažil na vlastní kůži vznik závodu bez podpory Great Divide Race z Kanady do Mexika, kdy jsme se sešli na startu, řeklo se pár pravidel tak, aby všichni měli stejné podmínky. Dokonce se odsouhlasilo kvůli mně jako cizinci, že nikdo nebude používat mobilní telefon, poněvadž já ho neměl. Nebylo potřeba nic rozvádět, na vše stačila logika a selský rozum.

Co se týče 1000miles, musela nakonec vznikat pravidla díky tomu, že výklad byl různý podle toho, jak se co komu hodilo. A každý rok pravidla nabývají na objemu, abychom zaručili větší rovnost mezi účastníky. Již mají několik stránek a stejně vím, že se najdou tací, kteří budou hledat možnosti jejich obejití. A přitom jejich základ je úplně jednoduchý a většině lidí postačí k tomu, aby se podle nich řídili.

Závod bez podpory jednoduše znamená, že doprovodné osoby a týmy jsou zakázané a stejně tak jakákoli cílená pomoc (kam samozřejmě patří i návštěva domova nebo kamaráda, který bydlí u trasy) a všichni by měli mít na trase stejné podmínky. Víc by ani nemuselo být řečeno.

Vůbec mi nedělá dobře stavět se do role soudce, hlavní smysl byl přinést lidem aspoň trochu dobrodružství, které jsem zažíval já sám někde daleko ve světě. Stejně ale každý rok bojujeme, abychom udrželi regulérnost závodu a musíme penalizovat závodníky, kteří nedodrželi trasu nebo nějak porušili pravidla, ať vědomě nebo nevědomě.
Honza Kopka

Penalizace:
Filip Degl 5 hodin – opakovaně záměrné chybné hlášení své polohy nebo nenahlášení žádné + doprovodná osoba poslední 2 dny (nechceme spekulovat o přímé fyzické pomoci, nicméně doprovodná osoba v posledních dvou dnech závodu, kdy vyčerpaní jezdci vpředu bojují o minuty a nespí i více nocí, je výraznou psychickou podporou.)
Jan Tyxa 1 hodina – nevrácení se k brodu po jeho objetí (Trenčín), 2 hodiny – nedodržení zákazu jízdy (Výrovka)
Všechny oficiální výsledky od 5.8. na stránce http://www.1000miles.cz/finish-1000