Rozhovor s Jánom Kopkom o extrémnom závode na Aljaške

Nedávno sme uverejnili článok Aljaška na Fat biku v extrémnom závode a dnes prinášame rozhovor s jazdcom, ktorý absolvoval celý závod Iditarod Trail Invitational 2014. Zistite ako Honza trénoval na závod, skladoval vodu, aké boli najťažšie momenty a veľa ďalšieho...

Na úvod predstav aspoň v skratke našim čitateľom závod Iditarod Trail Invitational 2014, ktorý si absolvoval nedávno v Aljaške...
Je to asi nejdrsnejší závod světa, co se jezdí. Někdy taky označovaný jako poslední opravdové dobrodružství planety. Je to čistý outdoor. Je to 1 600 km přes divokou, pustou, nevyzpytatelnou a nádhernou Aljašku uprostřed zimy, kdy nemáte spojení s nikým. Co si člověk veze, to má a s tím musí přežít. Je to jen o vás, cokoli se stane, musíte si poradit sami. Není tam nikdo, kdo by vám pomohl. Ten závod nejde ani moc zabalit, není to komu říct. Každý se tam odtud musí dostat sám vlastními silami. Jezdí to bikeři, lyžaři a chodci na staré zlatokopecké trase Iditarod Trail.


Čo bol ten zlom, kedy si si povedali, že tento závod chceš skúsiť? 
V roce 2000 jsme kempovali v australské buši po závodu Crocodile Trophy, opékali maso na ohni a kamarád Pat Norwil mi vyprávěl o závodě, který se jezdí uprostřed zimy přes Aljašku, mimo civilizaci, bez zabezpečení, bez možnosti vzdát, bez možnosti, že by vás někdo hledal v případě nouze. On sám ho absolvoval asi sedmkrát. Zmínku o tom závodě jsem již někdy někde před tím četl a přišlo mi to dost ujetý. Teď jsem tu seděl s někým, kdo to opravdu jel. Vyprávěl o tom, že pokud se tam jednou vydáš, tak tě Aljaška chytí, musíš o ní pak neustále přemýšlet, přitahuje tě a snažíš se tam stále vracet. A jak mě tak poznal, že prý se tam jednou taky určitě objevím. Nevěřil jsem mu, nejsem sebevrah, ten závod není o cyklistice, je o tom, komu se tam podaří přežít a komu ne, o tom, kdo bude mít štěstí a kdo smůlu. Pat měl ale pravdu, podvědomě jsem na Aljašku myslel a najednou se stalo, že jsem tam chtěl jet a zkusit to. Než jsem dozrál k tomuhle rozhodnutí, trvalo to téměř tři roky, a neumím přesně stanovit ten okamžik změny.
Najednou jsem ale věděl, že tam chci jet a zkusit to, že jsem na to psychicky připravený a v roce 2003 jsem se poprvé objevil na startu. Pak ještě v 2007 a pak nyní v 2014. Pat měl pravdu, Aljašku už nikdy nedostanu z hlavy.


Baví Ťa ešte bicyklovanie na bežnom bicykli? " title="
Mě baví všechno, mimo kola i sjezdovky, běžky, snowboard, běhání nebo třeba i volejbal, prostě jakákoli aktivita. Co se týče kola, jezdím i na silničním i na mtb a to samozřejmě i v letě. Když se chci zničit, vezmu si kolo. Když si chci odpočinout, vezmu si kolo. Zimní bikování uprostřed nespoutané přírody je ale posun do jiné dimenze.
Jezdil jsem i běžné maratony, teď ale vzhledem k organizování jiného extremního závodu, který se týká i vás, přes Česko-Slovensko Craft 1000miles adventure (www.1000miles.cz) mi na závodění nezbývá v létě čas. Bez kola se ale neobejdu.

Ako prebieha príprava na takto extrémne náročný závod? Dá sa vôbec vedieť alebo cítiť, že už máš formu na takýto závod?
Forma se dá cítit jako na každý jiný závod. Tenhle ja ale tak těžký a nebezpečný, že máte stejně pocit, že byste na tom měli být lépe. A vlastně ať jste na tom jakkoli dobře, nemusí to být dost a nemusíte se přes Aljašku vůbec dostat. O tom jestli se dostanete nebo ne rozhodne sama Aljaška a v druhé řadě vaše hlava.
Samotná příprava je náročná. V hlavě se připravuju rok, shánění partnerů trvá asi taky tak. Technická příprava asi půl roku a samotný fyzický trénink zaměřený jen na tento závod asi 4-5 měsíců.


Kde si sa pripravoval a ako trénuješ?
To je právě ten problém. Příprava je o posilovně, o chůzi popř.i běhu ale nejvíc o kole. Musíte najet velký objem kilometrů. K tomu jsou nejvhodnější tréninky na silnici. Polykáte velké množství kilometrů v období, které v Česku není cyklistice nakloněné. Krátké dny, sníh, déšť, teploty kolem nuly, zmrzlé, zasněžené, rozsolené silnice a neohleduplní řidiči. Takže žádný med. Mrazy jsou podstatně příjemnější než tohle.
Konkrétně v říjnu jsem začal vysokouhorskou turistikou právě u vás ve Vysokých Tatrách, ale i ve Slovenském ráji. Máte tam úžasnou přírodu. Od konce října cyklistika. Začátkem ledna jsem měl najeto téměř 7 000 km. Pak jsem dostal virózu. Tělo se bránilo proti přetížení. Snažíte se vlastně dělat tři zaměstnaní najednou – to, co vás živí, pak svého vlastního manažera a pak trénujete 3-10 hodin denně a bna spánek nebývá moc čas. S úplným doléčením jsem bojoval až do startu. Ještě 2 dny před startem na konci února jsem si nebyl jistý, že odstartuju. Z toho, co jsem měl natrénováno začátkem ledna jsem většinu ztratil.

Čo boli najväčšie prekážky? Terén, zima, zvieráta, jedlo, únava... ?
Asi směs všeho. Pořád s něčím bojujete. Každou chvíli s něčím jiným. Někdy se vším najednou. Ještě bych k tomu přidal strach a vlastní hlavu.

Mal si nejaké spojenie so svetom? Napríklad mobil? Prípadne si mal spojenie aspoň v "osadách", cez ktoré si prechádzal?
Spojení se světem je jen v osadách. V té divočině není signál, vysílačky tam nedosáhnou, satelitní telefony se vybíjí a jsou těžké. Dokonce máme zakázané i trackery, takže ani lidi “z venčí” nás “nevidí” a neví, kde jsme. Mezi vesnicema můžete být i týden.

Aké si mal oblečenie? Koľko vrstiev? Mal si aj komplet náhradné oblečenie?
Základ byl 1-2 funkční vrstvy, pak dlouhý cyklistický dres, windstopperová bunda. Přioblékal jsem podle potřeby gore-texovou bundu. Měl jsem ještě péřovku, ale letos jsem ji ani nevyndal z báglu.
Nohy: Kalhoty cyklo zpredu windstopper, vzadu zateplená vzdušná pružná látka, pod ně někdy funkční spodní prádlo. Přes kalhoty někdy gore-tex.
Přes obličej kuklu do mrazu
Z náhradních věcí jsem měl jen ponožky, rukavice, 2x spodní triko, čepici. Ostatní se nevozí kvůli váze a místu.


Ak cesta nebola odhrnutá, vracal si sa a hľadal inú cestu? Prípadne aké to bolo v hlbokom snehu prípadne si zdolával aj nepriechodný terén, kde si musel bike tlačiť?
Letos to bylo sjízdnější než jindy. Tlačení kola se člověk ale nikdy nevyhne. Bývá to z důvodu hlubokého sněhu nebo žádného sněhu, kdy pod sněhem není žádná cesta (cesta Iditarod v létě neexistuje) a jsou tam výmoly, obrovské drny a nesjízdný terén. Z důvodu hladkého ledu, pokud nemáte hřeby na kole se nudržíte. Z důvodu silného větru, kdy vás to sráží z kola, ale i vyčerpanosti, rozedřeného zadku apod..
V 2007 jsem tlačil v součtu cca 300 km z toho 150 km v kuse.
Pokud to nějak jde dopředu, člověk se navrací nebo čeká na místě. V roce 2003 jsem se ale kvůli problémům vracel 70 kilometrů.

Ako si udržiaval vodu nezmrznutú? Prípadne aj iné potraviny, aby si všetko nemal úplne premrznuté?
Vodu vozím na zádech ve vaku pod bundama a potraviny zmrznou. Musíte je mít nakrájené na sousta, protože pak už je neukousnete ani neuříznete. Sousta pak rozehřívám většinou v puse.

Aké boli najťažšie momenty a situácie, ktoré sa Ti počas závodu prihodili?
Sněžná bouře, vyčerpání, halucinace, nemožnost bivaku – to vše přišlo naráz. A pak propadnutí do vody.


Čo Ťa naopak prekvapilo alebo stretlo v pozitívnom smere?
Nedotčená čistá příroda – nekonečný zdroj energie. Stejně tak čistí a nedotčení jsou tam místní lidé, co tam žijou. Neznají hodnotu peněz, neznají honbu za materiálnem, neznají stres a mají srdce na dlani. Rozdělí se s vámi o cokoli. Je to přesně to, co už u nás v civiliaci neexistuje.

Aké sú Tvoje ďalšie cyklistické plány?
Prostě jezdit na kole a účastnit se dalších takhle skvělých akcí.

Za okraj
O Aljašce a dalších extrémech z různých koutů světa napsal Jan Kopka dvě knihy Cesty peklem a sněhem a Ve spárech Aljašky.
Pořádá také na sněžných kolech 4 denní campy v Jizerkách a dobrodružné expedice za polární kruh do Laponska.
Vice na http://www.jankopka.cz