Pre miestnu piatu kolonu, иди на хуй.
Viem, ze viaceri tu sledujeme vlakno na Palbe, dovolim si pozicat prispevok od Davera ohladne dobrovolnikov pomahajucich UA.
https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=9294&start=4840zdroj: Tomáš Dvořák, Facebook
Jelikož, předpokládám, většina z vás nepoužívá Twitter na denní bázi jako nějaký informační kanál, nasdílím vám sem posledních několik textů od Honzy z projektu Phoenix (
https://www.team4ukraine.eu/), který jezdí školit Ukrajince v první pomoci a poslední dny přímo v Bachmutu pomáhá ošetřovat raněné vojáky. Předem upozorňuji, že to nebude hezké čtení, ale přijde mi naprosto zásadní tyhle příběhy znát, protože jsou pro kontext celé té nesmyslné Putinovy výpravy zásadní:
7. 12.
"Další den v Bachmutu je opět slunečný. Je zde spousta novinářů. Chlapci si ani neuvědomují jak jsou pro nás nebezpeční. Dva z nich zaparkovali svá auta hned vedle jednoho z našich aut. K*rva proč asi máme celé auto narvané pod stromem, na oknech větve? A oni nám postaví stříbrnou káru hned vedle nás. Další postaví o 5 m na druhou stranu. Mám pocit že už nevědí jak víc upoutat pozornost dronů, jen aby měli nějaký super záběr.
Před nemocnicí stojí další dva lidi s automatem na kafe a rozdávají sušenky a proteinové tyčky. Mám pocit, že jsem někde na pouti. Oliver donutil novináře dát auta někam dál od nás.
Tradičně probíhá silná palba. Přísun zraněných, odsun ošetřených do nemocnic mimo frontu. Před 12 hodinou bereme auto a vyrážíme do Družkovky. Od auta se vracím na pokoj pro zdravobágl. Po cestě slyším průlet minometného granátu nad hlavou vybuchuje pár ulic od nás. Když se vracím k autu slyším další hvízdnutí bumm. To už bylo dost blízko... Při nasedání do auta se ozývá exploze kousek od naší ulice. No už se zaměřují.
Mizíme pryč, jízda Bachmutem je na plný plyn. Po cestě míjíme nové díry od raket a vraky aut ...Po návratu na základnu jdeme pomáhat do nemocnice. Je tu poměrně klid. No. Je tady takový přísun zraněných že se to v pohodě stíhá.
Přivážejí nám
kluka s hemotoraxem saturace 60%. Další zraněný je mladý kluk Kolja má poranění ruky. Opět to samé kolečko. Zdravotník s deskami zjišťuje a zapisuje jméno příjmení jednotku. Opět mě dostává když se podívám na jeho zdravou ruku kde je napsaný čas kdy mu nasadili turniket 17.32. pohled na hodiny 21.08 hod. Jo tak dlouho trvá než se k nám dostanou ranění. Je to skoro vždy to samé.
Stříhám blůzu. Zase to nejde, beru lepší nůžky. Stejně je to hrozný boj - vrstvy oblečení na rukávu jsou nasáklé krví a bahnem. V hlavě mi letí vzpomínka na Taylora a jeho úžasné nůžky leatherman raptor ty fungují úžasně i na takovém materiálu. Konečně se povedlo. Na paži je turniket a pod loktem izraelský obvaz. Doktor Sergej mi dává pokyn na sejmutí obvazu. Je to nechutný pohled. Jako by někdo vykousnul dvě třetiny předloktí ven trčí rozlámané kosti. Vidím i tepnu.
Na pokyn Sergeje držím ruku za zápěstí které je ledové a za loket. Snažím se to co nejvíc natahovat. Ruka se zase začíná zkracovat. Sergej zašívá tepnu. Kontroluje ránu zda tam nejsou kusy střepin porovná kosti a vycpává hemostatiky. Kluk celou dobu mluví o tom že zemře. Sergej ho rázným hlasem ujišťuje, že on se ještě potká se svojí rodinou a umírat rozhodně nebude . Převazujeme ránu obvazem. Dáváme dlahu a všímáme si, že na potrhaných prstech je prstýnek na kraji prstu. Sundávám ho a dávám ho sestře. Ta ho nasazuje Koljovi na levou ruku."
8. 12.
"Taylor ošetřuje vedle v ambulanci střelné poranění kotníku. Jdu za ním a pomáhám. Co mi opět překvapuje je že na botě není vidět ani kudy střela prošla do boty a ven. Až při důkladném prozkoumání boty vidím malý křížek. Jo to je ono. Kluk má na
noze dvě krvavé tečky. Taylor mi ukazuje kde prošla střela. Shodujeme se že má obrovské štěstí, že mu to nezasáhlo ani tepnu, kost, nebo achilovku.
Teď je teprve vidět, že raněnému došlo jaké měl obrovské štěstí. Přikládáme čtverce gázy polité desinfekcí. Pár vrstev obvazů, teď ještě dostane tepláky a pantofle. A jde na chodbu čekat až bude nějaké auto schopné je převést do nemocnice za linií. V pozdních hodinách, když už odcházím spát přivážejí další a další zraněné. Vždy se vrátím a jdu pomoct - stejně tak to mají kluci co pomáhají vedle na sále.
Další chladné ráno nás probouzí dunění. Je jasné, že se fronta přibližuje. Normálně zde není nic slyšet. Po cestě ven si připadám jak když jsme chodili do disco klubů. Čím víc se blížím, je to víc a víc hlasité. Potkáváme se zde s Danem probíhá pro Ukrajinu klasické podání ruky s obětím rameno na rameno.
Než se stačíme domluvit co k snídani, jsou ve dveřích nosítka s mladým klukem. Poznáváme ho. Je to kluk z Azova, kterého naše grupa Phoenix cvičila na jaře. Teprve při psaní těchto vět mi dochází jaké obrovské množství lidí zde jsme s Taylorem vycvičili.
Klasika-bereme
rukavice a vzhledem k množství krve na uniformě a četným dírám v oblečení jdeme oba dva. Při sundání bot vidíme oba kotníky poraněné od malých střepin. Stříháme nohavice-opět se to v nůžkách žvýká. Tak holt beru vrstvu po vrstvě Dan mi šponuje látku, aby to šlo lépe.
Opět si nadáváme, že jsme před odjezdem z ČR měli místo teplého oblečení pro nás zainvestoval do Raptorů. Bohužel vše je nutné, ale člověk musí hodně zvažovat za co utrácí. Tuto práci děláme ne jen zadarmo ale i z vlastní kapsy. To často překvapuje i lidi zde. Po odkrytí spousty vrstev oblečení, které jsou totálně promočené vidíme že Nikolaj má desítky hlubokých děr v nohách. Ostřikuji nohy rozprašovačem ve kterém je peroxid vodíku. Tím po otření kůže vidíme, které rány krvácí. Povolujeme turniket. Naštěstí se nikde neprojevuje masivní krvácení.
Nikolaj má obrovské bolesti-není divu-jeho horní polovina těla má spousta zásahů. V boku je díra kam jdou strčit dva prsty. Do díry nacpeme jeden balíček hemostatik, pak druhý. Konečně se tam už víc nevejde. Rána se přelepuje širokou náplastí. Problém je při cévkování, i zde je průstřel. Nikolaj potřebuje zvracet. Převracíme ho na bok, aby mohl zvracet do kbelíku. Když se dostaví dávicí reflex začíná masivní krvácení z ucha...to se opakuje vždy jen při zvracení. To není dobré.
Snažíme se ho co nejrychleji ošetřit tak, aby byl schopný převozu. Po chvíli ho předáváme teamu co ho dopraví za linii do nemocnice. Vycházím na chodbu kde je signál Starlinku a zvoní mi telefon. Volá moje žena. Snažím se tvářit že je vše ok. Říká, že se jí doma rozbil traktor. Nechal jsem ji doma s dvaceti koňmi, dvěma psy a třemi dětmi. V tom bahně bez traktoru bude mít pakárnu. K*rva jak to mám asi odtud opravit. Snažím se být milý a tak se ptám co přesně je za problém.
Než mi to stačí popsat už stejně nevnímám, neboť ve dveřích jsou další nosítka na nich leží mladá žena. Házím telefon do kapsy beru rukavice. Jdu hned za ní. Pokládáme ji na lehátko. Ufff to bude náročný. Tak na tohle jsem připravený nebyl. Stříháme levá noha má v lýtku díru velikosti pěsti. Obě kosti jsou rozlámané. Trčí ven. Na stehnech jsou díry velikosti malíčku. Při stříhání vršku vidím díru v oblasti loktu. A ona doma řeší nějakej podělanej traktor.
Největší zranění je na břiše zde je obrovská tržná rána ven trčí z ní kusy masa. Ženu otáčíme na bok aby jsme naši díru kudy do ní šrapnel vletěl. Máme to je to na boku v úrovni ledvin malá tržná rána, která ani moc nekrvácí. Zatím co dáváme na břicho sterilní krytí ozývá se ohlušující rána. Zhasínají světla. Krvavou rukavici zapínám
čelovku ještě že ji máme všichni pořád v pohotovosti. Stehnem nohy přidržuji totálně rozlámanou ruku na lehátku. Z lokte i přes sterilní krytí kape krev na moje boty... Zasranej traktor co s ním zase je...
Břicho záda jsou ošetřený. Bum další rána, neskutečná rána. Přichází Sergej a ptá se kolik času ještě potřebujeme, že na chodbě je spousta lidí. Odpověď 10 minut minimálně. Netváří se moc nadšeně. Do lýtka se vešli tři balíky hemostatik a izraelským obvazem stahujeme nohu. Přikládáme dlahy a ruka už je konečně na řadě. Járy zavádí cévku. Balíme do termofolie a hurá na nosítka učené do sanitky k převozu. Uff zase jde elektrika. Pokládám si otázku jak je možné, že tady žádný pacient na stole za celou dobu nezemřel."
9.12.
"Vycházím na chodbu se nadechnout než bude nikdo další. Chodba je přelidněná. Střelba je čím dál hlasitější. Zpráva od syna: ,,asi jsem si zlomil prst." "Bože, tak si dojdi na rentgen a neřeš takové blbosti, vždyť to sroste." Ani není z mé odpovědi překvapený. Později se dozvídám, že manželka mu na to řekla: "Víš, že i kdybys měl tu ruku utrženou, tak ti táta řekne, že máš lehký zranění?" Mají pravdu, asi jsem dost jinde za těch pár týdnů tady.
Rozhlédnu se kdo je na tom nejhůř. Ten má jen prostřelenou ruku nekrvácí. Další vypadá také na lehké zranění a už ho vidím - krvavá celá
nohavice krev na rukách. Jdeme k němu s Taylorem. Po cestě potkáváme dva tankisty. Jeden z nich má na kukle kusy krvavých tkání, nasekané kosti. Oliver se ho ujme a jde s ním na první sál. Když ho kluci svlékají, tak se muž ptá, kde je jeho kolega uklidňují ho, že je v pořádku. To ale už ale Oliver ví dobře, že tomu tak není.
Kusy kůže s vlasy a kostí a část mozku jeho kolegy je přilepená na jeho výstroji. Přesto, že je z toho sám v háji, uklidňuje ho, že vše bude dobrý. Začíná ošetřovat hrudník, pak břicho a popálený obličej. Lékař po něm chce vojenskou knížku.
Říká, že žádnou nemá, lékař ho upozorňuje, ať mluví ukrajinsky. On odpovídá, já jsem Rus já jsem zběhnul s celou osádkou. My tady už dlouho bojujeme proti ruskému zlu. Doktor ho chválí. Kluk říká, že jejich tank nastřelili dvěma RPG. Snaží se mu poskytnou nejlepší možnou péči, ale začíná se jim propadat. Když se opět probírá říká, že jeho prarodiče jsou z Ukrajiny. Zde už chápu ještě víc zde častou větu "bratr vraždí bratra".
Už jsem na dně, říkám si že už chci domů. Že tohle musí brzo skončit. Sám ale vím, že když přijedu domů budu myšlenkami zde. Budu hlídat každou zprávu o Bachmutu. Každou zprávu o Ukrajině. To byla asi poslední várka zraněných.
V nemocnici začíná nervozita. Přes to, jaké jsou venku boje, už žádní zraněný nepřijíždějí. Začínáme balit tak, abychom mohli případně zkusit zmizet. Další tři hodiny nikoho nepřivezli. Vojáci, co mají na starost ostrahu nemocnice se dostavují do kanceláře, kde dostávají instrukce. Už nám sestry řekli, že zítra v ranních hodinách mají opustit nemocnici. Ne teď nemůže padnout Bachmut, teď ne. Za tři dny musím začít balit domů. Doufám že se sem v lednu vrátím a potkám stejně lidi jako je Sergej, Nikolaj, Jary...
Vždyť už je znám od srpna.?"
Přispět těmhle borcům můžete tady:
Phoenix, T4U, č.ú.: CZ59 2010 0000 0028 0116 9198 (do poznámky napsat - Phoenix)
Napriek prebytku textu su v nom velmi zvlastne formulacie ci nelogicke zvraty.
