18 ročná Bára a jej príbeh z ultramaratónu Craft 1000 Miles Adventure 2013

18 ročná Bára a jej príbeh z ultramaratónu Craft 1000 Miles Adventure 2013

Je možné, aby krehké 18-ročné dievča prešlo pešo s veľkým ruksakom krížom cez hory celé Slovensko a Moravu? Čítajte ďalej a presvedčte sa, že má viac odvahy a odhodlania ako väčšina z nás.

Ladný krok, oblý bok - to je Barborka. Alebo tiež rýchla nožička, múdra hlavička. Práve zmaturovala na medzinárodnej škole Li Po Chun United World College v Hong Kongu a krátko na to sa postavila na štart 1000 míľ. Jej ďalšie kroky smerujú za veľkú mláku na Colorado College. Vybrala si mechanické inžinierstvo a športové vedy.

500 míľ, čo je kratšia verzia tohto ultramaratónu, Bára zvládla ako druhý najrýchlejší chodec (zo štyroch), hneď po Istvánovi. Jediná žena - chodkyňa, ktorá sa kedy postavila na štart tohto extrémne ťažkého preteku.

Orientácia v teréne

Já, jako chodkyně, bych chtěla říct, že oproti bikerům jsme měli obrovskou výhodu, že jsme nemuseli zuby nehty dodržovat trasu. Mě když dojdou na silnici zásoby, tak se zeptám v nejbližším baráčku, kde mi hodná paní s úsměvem nabídne plnou lahev, a ještě mě zpravidla pozve na buřta na přilepšenou... Nocovat můžu vždy pod střechou na zastávce, nebo v teple u lidí - buď vypadám tak zoufale, že mě chudáka nechají přespat, nebo vypadám tak výborně, že mě nechají přespat, pokecají si se mnou a pak mají pěknou historku.

Pri ohni

Na druhou stranu, když nejdu po oficiální trase, tak se mi stává, že si naplánuju trasu podle mapy v GPS, a pak tam ta cesta v realitě není! To mě vždy dokáže frustrovat. Celou cestu mě totiž něco bolí. Nejvíce různé části nohou . Takže já teď s vypětím všech sil přes všechnu bolest jdu, v domění, že si cestu zkrátím, a pak zjistím, že v půlce pole cesta končí a já se musím vrátit a pak to stejně obejít tou původní delší cestou. To je vždy to největší psycho, někam to do neznáma střihnout a modlit se, aby ta cesta vyšla tam, kam má. 

V teréne

Druhá nejhorší věc je kontinuita. Když má člověk puchýře na nějakém normálním ultramaratonu, tak si dokáže říct - v pohodě, teď to urvu a pak si ty puchýře vyléčím. Ale tady ne. Tady člověk musí jít s rozmyslem. Např. musím jít tak, abych si neudělal puchýře, abych mohl pokračovat rychle a bez problémů. Jenže když člověk má přes všechnu péči o chodidla takové puchýře, že z nich chudák brečí a ví, že si je každým dalším krokem zhoršuje, ale že zároveň musí jít co nejrychleji dál, v takové situaci je všechno rozmýšlení nanic. To povědomí, že už to bude jenom horší a bude to trvat ještě dlouho, nikomu moc na náladě nepřidá. 

Ráno v spacáku

Brody. Pamatuji se, před jedním brodem v půl desáté večer jsem balila věci do igelitových sáčků a skládala je do baťohu podle potřebnosti zachování suchých. Pak jsem si říkala, tady sice nestačím, ale zkusím to přeplavat. Ale proud je velký, třeba mě strhne, nemám radši někomu zavolat souřadnice GPS, aby mě pak mohl zachraňovat? Ale pak jsem se odrazila od bahnitého dna a vrhla se do proudu. On mě podle očekávání začal strhávat. Já si říkala a sakra, strhává mě to, teď se ale už nebudu otáčet, už to přeplavu na druhou stranu. Tak jsem tak hrabala těma rukama, vypočítávala optimální úhel, abych ve výsledku plavala rovně - no a v pohodě jsem se dohrabala až na druhou stranu, ale bylo tam hluboké bahno. Na CP1 jsem se dozvěděla, že jsem tam na tom brodě vlezla do vody na nesprávném místě, že kdybych šla podle GPS, jak byla trasa, takže bych měla vodu maximálně po pás. To by naštvalo asi každého. 

Další velký problém pro mě byl, že jsem byla kdy v přírodě jen párkrát v Hong Kongu, kde je do civilizace vždy maximálně 20 minut, žádná zvířata tam nežijí, a kdyby tam náhodou nějaká žila, jsou označená deseti černožlutými páskami a výstražnými trojúhelníky. Na Slovensku ne, tam mi řeknou místní: "No, Ty jdeš teď na noc na tu horu? Sama? A to se nebojíš? Jsou tam medvědi, včera sváželi jednoho turistu vrtulníkem." Tak já celá vyklepaná, celý první týden jsem vždycky v noci konstantně řvala. Všechna zvířata ze mě musela být vyděšená. Pamatuji se, že jsem šla po poli, do vesnic podle GPS vzdušnou čarou dva kilometry na každou stranu, ale z obou stran mi odpovídali vyděšení vesničtí psi . Druhý týden už to bylo lepší - ztratila jsem pepřák i rolničku, ale už mi to bylo jedno, byla jsem v Čechách - tak jsem si říkala, tady to znám, tady jsem doma, tady žádní medvědi být nemůžou .

Turisti

Tohle jsou moje dojmy. Ještě bych mohla psát o spoustě jiných, které jsem na trati potkala a kterým patří můj obdiv (např. ostatní chodci (Honza Sommer šel s ničím než souřadnicemi bodů opsanými na papírku a pár hlavními městy v GPSce, orientoval se podle lišejníků a sluníčka; Petr Ozogán šel v jedněch už na začátku jetých teniskách od Vietnamců, hned druhý den celý proodpočíval, měl hrozné puchýře; Isztván měl pro případ zimy jedno termotriko a jednu pláštěnku, kterou složil do kapsy - nevím, možná vždycky v noci pár hodinek běžel, aby se zahřál) - ale oni ať se raději vyjádří sami.

Bára Hanzalová, Beroun
500 míľ : 14 dní a 5 hodín
report_problem Našiel si v texte chybu?
Páči sa ti tento článok? thumb_up33thumb_down comments 7 komentárov report_problem
clear
Prečo sa ti článok nepáči?
Odoslať spätnú väzbu
Formulár sa odosiela

comment Komentáre

Musíš byť prihlásený, ak chceš vidieť celú diskusiu.
Pridaj komentár
Formulár sa odosiela

Podobné články

Reportáž: Panaracer Gravel Blinduro - neprekonateľný zážitok

Reportáž: Panaracer Gravel Blinduro - neprekonateľný zážitok

Blinduro je celkom zaujímavý koncept, kedy jazdec dopredu nevie, kadiaľ vlastne pôjde, alebo koľko presne kilometrov a výškových metrov ho čaká.
Reportáž: Ako som prvýkrát okúsil MTBIKER Hornonitriansku sériu

Reportáž: Ako som prvýkrát okúsil MTBIKER Hornonitriansku sériu

Preteky v rámci Hornonitrianskej enduro série som absolvoval prvýkrát v živote. Bol som zvedavý, ako to bude celé zorganizované a aký budem mať z víkendu v Bojniciach pocit.
Majstrovstvá sveta v MTB maratóne Masters - hľadanie motivácie

Majstrovstvá sveta v MTB maratóne Masters - hľadanie motivácie

To fakt je majstrák sveta v bike maratóne „starých chrenov“? A kde to bude? Tieto otázky som položil Tomášovi Hauserovi na maratóne v Raji, keď sa ma pýtal, či sa chcem zúčastniť.
keyboard_arrow_up