> >
> > Opravdu super, přečíst....
> > Jak jsem jel Krále Šumavy ...zážitek cvoka, co to jel!
> >
> >
> > Do redakce nám poštovními bity (nebo byty?) přišel článek, jehož autora
> se
> > dosud nepodařilo vypátrat. Jeho přečtení bylo natolik silným zážitkem,že
> > jsme se rozhodli vás o něj neochudit. Zveřejňujeme jej vědomě jako
anonym
> > a vyzýváme autora, nechť se přihlásí. Rádi jej odměníme. A teď už čtěte
> > jedním dechem... Jak sem jel Krále Šumavy
> >
> > Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen
při
> > prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
> > sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní
> > zážitek svého života. Celá akce začala poměrně nevinně. Barevným
letáčkem
> > zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém
barevném
> > cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl
> > doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek
vtechnicky
> > náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné
podrobnosti
> > jako převýšení(několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále
již
> > zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i
dvě
> > varianty závodu: krátkou (78 km) a normální (100km). Dnes už nejsem
> schopen
> > pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná naladěn pravidelným
> > sledováním Branek bodů
> > vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i
> pod
> > vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém
asfaltu,
> z
> > mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé
nebudu
> > přepínat, řekl jsem si,a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném
> > čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé
> > narodil.
> >
> > Fáze nultá - příprava
> >
> > Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil,že jsem
> > nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
> > jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu
do
> > zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lance Po
> této
> > operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni
> > kamarádi,známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna
> seznámeni
> > s tím,jaký že jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v
> drsném
> > terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že
podobných
> > chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více
> > utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že
> > tedy dopoledne si sjedu toho Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek.
> > Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami
typu
> > "I love triatlon" a "no pain, no gain". Myslím také, že jsem byl jediným
> > účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě - v
> > předvečer závodu jsem byl ready.
> >
> > Fáze první - před startem
> >
> > Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné
> > kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující
pablesky.
> > Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh
> dne
> > však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
> > městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na 8
> > vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po
> > půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad
> > stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky
> > únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu,
přičísnutí
> > vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace
byla
> > už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo
> > model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se
> > snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav
> > větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na
první
> > pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě
> > nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude odpočátku neférově
> ztížen.
> > Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny
> > dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsemmohl sledovat
> > šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede
> > mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak čistá a
> > barevná, jako to moje. Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice
> > jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne.
> > Promiňte, špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš
> > vole, co je pod pět stehů senepočítá."
> >
> > Fáze druhá - start
> >
> > Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů
> závodu,
> > budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5minut jsem totiž
stál
> > na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě
> > nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po
nárazu
> > do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha
> > dělá,napadlo
> > mne) jsem poprvé spadl. ¨
> >
> > Fáze třetí - závod
> > Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu,by asi
> byli
> > vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak
na
> > zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo.Jen podle
> > nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic jsem
> > pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že
> > navždy)asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.
Na
> > asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké
> stráně
> > přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300.-500. místě. Toto
zjištění
> > bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého
> > holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na
mne
> > každou chvíli někdo ze zadu štěkl "pravo!" a pak zase "levo!" a já se
> > postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také
lehce
> > potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové
> > fotografii.Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas
> > prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či
> > kamenech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit
taktiku.
> > Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se
> > tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě
> > nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší
> > slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz.
Asi
> > měli levná kola. Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací
> > stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem
> > ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové
> > nápoje banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v
jízdě
> > poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl se
> > vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu
> kamsi
> > do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a na mne po
> chvíli
> > začala doléhat první krize. Zhruba od této této chvíle pro mne závod
> > ztratil přesné kontury.To,co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze
> > vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků
paměti,
> a
> > z vyprávění ostatních. Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci
> > jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém
> > vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé
> > sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se
> tak.
> > Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste
> > představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do
> které
> > bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých
borců
> > při sjezdech byla šokující,za řevu a řinčení součástek se řítili do
údolí,
> > zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy
a
> > kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly
> > proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice
> > nemohlo být ani řeči. Nevím,jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení
> > kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v
cyklistických
> > botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného
k
> > podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.
Přišel
> > čas na další posun v taktice z "Dokončit" na "Přežít". Druhá
občerstvovací
> > stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem
> > pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým nápojem.
> > Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému vyčerpání (Naprostému
?
> > Ó,jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém kilometru) žaludek
> > odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že
v
> > předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří
> > dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a
> > křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech,
> občas
> > se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco
> > tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do
> > propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla
> > začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu.
Slovo
> > závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci
byli
> > již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely,
popíjeli
> > pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do
> > svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se
> > však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom
> 8,
> > což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano
> > Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní
brzda byla také již jenom pro
> > okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední
> >
brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal
požívat.
> > Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě
> > letmý pohled na
hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť
> > jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj
> > cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě
> > fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry. Konečně!! 76 77 78 79?? Co
> > to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých
> > šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým propagačním trikem, a
že
> > organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou plus minus
pár
> > kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe
> > poslední odporný sladký
gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na
> > zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i
> > silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní
> > konec. Vklopýtal jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do
> > kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření
> > průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou.
> > Nálepka "no pain-no gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já
> > věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.
> >
> > Epilog
> >
> > Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
> Alespoň
> > se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.
> >
..a ešte z Tesca... 
navigate_next
Požičovňa
Pozri si ponuku bicyklov ale aj inej výbavy a vytvor si online rezerváciu
navigate_next
arrow_outward
Produkty pre outdoor nadšencov
