Kliknutím prejdeš na
rockmachine.sk
Reklama
Tour Divide 2018 – Great Divide Mountain Bike Route, 4. časť

Tour Divide 2018 – Great Divide Mountain Bike Route, 4. časť

11 komentárov

JoHappy 15.02.2019 36 fotografií   Mexiko Horsky Bike Kanada Horska Cyklistika Reportaz Usa Preteky

V priebehu hodiny sa spúšťa ukrutný lejak sprevádzaný hrmením a my si užívame teplo a sucho z pohodlia ďalšieho náhodného 5 hviezdičkového hotela.

 

Roman vás sprevádzal predošlými troma časťami severoamerického dobrodružstva (1. časť, 2. časť, 3. časť). Tentokrát sa k slovu dostáva jeho česká priateľka Johy: Idaho, Wyoming a Nové Mexiko jsou přesně v tomto pořadí tři nejhorší (nejméně atraktivní) státy z celého Tour Divide, alespoň se na tom shodli moji kamarádi, kteří TD jeli v minulých letech. Naopak pro mě tyto tři státy znamenají Ameriku a přinesly mi nové, nikdy předtím nepoznané zážitky.

Dokonce Wyoming a Idaho se u mě perou o první místo z hlediska atraktivnosti. Samozřejmě neříkám, že Kanada, Montana a Colorado nejsou krásné státy, zvlášť Kanada byla přímo nádherná, ale u mě prvoplánová krása nevyhrává. Potřebuji z krajiny dostat víc než jen hezký pohled, musí mi přinést něco nového, co jsem ještě nikdy nezažila, obohatit můj život něčím, co zaujme všechny moje smysly, nejen oči. A tím se mi zapíše nejen do paměti, ale do celého těla. Proto vystřídám v psaní Romana. Idahem, Wyomingem a Novým Mexikem vás provede jediná členka výpravy. Sdílet s někým pouť znamená, že ve vašem okolí existuje někdo naladěný na stejné vlně jako vy. Přejet s ním část Kanady a celou Ameriku, nerozdělit se po cestě a stát s ním v cíli znamená, že máte kamaráda na život a na smrt.

A to je velká vzácnost! Aspoň tak to vnímám já. Než jsme vyráželi, ptala jsem se kluků, čeho se nejvíc obávají. Roman řekl, že ničeho. Fero se bál rozedřeného zadku a já jsem s humorem odpověděla, že se bojím, že jim nebudu rozumět (Češka vs. dva Slováci, z toho jeden „Východňár“). Ani jeden z nás nečekal, že budu tak blízko pravdy. Co se týká mě a Romana, tak tady problém nebyl, jsme absolutně sehraní. Z hlediska komunikace bylo potřeba sehrát se i s Ferem, což lehce komplikovala jeho ztráta krátkodobé paměti kvůli jeho boxerské minulosti.

Užili jsme si strašně moc legrace, ale docházelo i k nedorozuměním. Po několika incidentech, kdy jsme na sebe čekali v nesprávný čas na nesprávném místě, musela zasednout „rada starších“ (členové: Já-Johy, Roman a Fero), definovat problém a snažit se o jeho nápravu. Zjistili jsme, že si s Ferem někdy opravdu nerozumíme, a to ani ne tak kvůli jazykové bariéře (Liberec-Nitra-Humenné), jako spíše významově, odlišný styl humoru, komunikace a nepochopení ironie.

12. den - Idaho – jo ho hó - první medvěd – nádherná příroda – ubytování de luxe


Ráno je potřeba umýt kola od bahna. Využíváme hadici v areálu správy národního parku (Red Rock Lakes National Wildlife Refuge). Čistíme si zuby, když z jedné garáže vyleze sympatický pán a nabízí mi umyvadlo a pitnou vodu uvnitř v dílně. Nepohrdám touto nabídkou. Dáváme se s pánem do řeči. Nakonec z něj vypadne, že lásku ke kolu sdílí s námi. Loni cestoval na kole po Evropě. Udělal si dva měsíce prázdnin, stejně jako my teď tady v Americe. Je vidět, že se lehce zasnil, když si na své loňské putování vzpomněl. Zahleděl se do dálky a přestal míchat barvu, kterou měl na klíně v kbelíku.

Z toho ho vytrhne jeho šéf, který na jeho vyprávění s velkou ironií v hlase reaguje: „Jóóó cestování a stejně už zas sedíš tady v práci a mícháš barvu“. Smějeme se tomu, protože víme, že nás to čeká taky, a chápeme přesně, o co tu běží. Vrátit se po dlouhém svobodném putování do práce bude i pro nás sakra těžké. V té chvíli nás to ale netrápí, do cíle zbývá ještě krásných 18 dní. Loučíme se a vyrážíme po blátivé cestě dál směr vysněné Idaho.



Jsme 12. den na cestě. Když se před námi v sedle (Red Rock Pass, 2 170 m n. m.) konečně objevila cedule „Welcome to Idaho“, jakoby nám spadl kámen ze srdce. Někde v hlavě nám stále zněla věta Kuby Gsely, že až budeme v Idaho, bude už všechno lepší. A nám nezbývalo, než tomu po jedenácti zasněžených a upršených dnech Kanadou a Montanou, věřit. Vrcholky hor národního parku Targhee (Idaho) a Beverhead (Montana) byly stále pocukrované sněhem, cesta před námi blátivá a naše oči neustále hypnotizovaly mraky, aby z nich zase nezačalo pršet.

Při sjezdu z Red Rock Passu si každý z nás prozpěvoval něco ve stylu Idaho jo ho hó. Mraky se trochu roztrhaly, vysvitlo slunce a my si užívali sjezd dolů do Idaha. Byl to jeden z těch sjezdů za odměnu. Nehrozilo, že umrzneme jako při předešlých sjezdech. Neměla jsem na kole osmu jako v Montaně, a tak jsme to mohli pořádně rozjet. Potřebovali jsme doplnit zásoby jídla, takže jsme byli mile překvapení, když jsme zjistili, že Subway a krám s potravinami jsou přímo na naší trase v místě, kde jsme přejížděli hlavní silnici (U.S. Hwy. 20).

Nemuseli jsme tedy sjíždět do několik mil vzdálených městeček, jak se původně zdálo. Můj GPS spot byl kvůli prasklině a dešti nefunkční a už pár dní mě nenačítával na strankách Trackleaders. Byla jsem z toho poměrně nervózní, a tak jsem využila wi-fi v místním čínském motelu a psala na Trackleaders, že mám problém. Ferovi jsem v krámě za pomoci paní prodavačky vybrala léky. Jeho „kašlíček“ přecházel postupně do zánětu průdušek. Poslední dny trpěl po celý den zimnicí a bylo vidět, že mu není dobře. Podle mapy nás čekalo 70 km pořád mírně z kopce po trase tzv. Yellowstone Branch Line Trail. Ta sice mírně z kopce byla, ale vedla po bývalé železnici.



Pražce naštěstí zbyly jen na mostech přes řeky, ale celá trasa po nich zůstala značně zvlněná. Rychle se jet nedalo a zadek dostával opět nářez. Naštěstí nám to celé vynahradila okolní příroda. Stojatá voda posetá desítkami leknínů. Všude zelené a rozkvetlé louky, zpěv ptáků. Nízké borovicové a modřínové lesíky, občas chatička, občas turista na čtyřkolce. Zkrátka přesně to místo, kde se cítíte celkem bezpečně…, když tu najednou, přímo před námi na cestě černý medvěd Baribal! Já jela jako druhá za Romanem, takže jsem už jen viděla, jak medvěd peláší do lesa, sedl si kousek od cesty do svahu v lese a koukal na nás, ani se nehnul.

Já pokračovala dál a nahlas si zpívala, abych případně vyplašila další medvědy. Kdežto Fero byl nadšený a chvíli ho tam s Romanem ještě pozorovali. A to byl i první silný zážitek. Viděla jsem živého medvěda a ne z auta někde v Kanadě u silnice, ale z kola a ve volné přírodě. Překvapilo mě, že nejsem vyděšená strachy. Usmívala jsem se a místo strachu převládal v mé duši úžas nad tak nádherným zvířetem, které se bálo víc než my.



Cesta pokračovala nad kaňonem divoké říčky (Warm Creek) a celá ta scenérie byla jako z filmů o Indiánech. Takhle přesně jsem si představovala krajinu, kde bílí muži plují na kánoích v hlubokém kaňonu divoké řeky plné peřejí a Indiáni na koních na ně z naší stezky zařízlé vysoko nad řekou střílejí. Naprosto mě tenhle úsek cesty uchvátil, zvlněná bývalá železnice pod našimi koly byla zapomenutá a převládalo nadšení z okolní krajiny. Po tomto úseku trasy nás čekal asfalt a cesta dál kopírovala řeku, podél níž bylo spousta obydlených kempů a rybářů.

Bylo kolem osmé večer, když se postupně všude kolem nás vytvořila bouřková clona. Najednou se proti nám vyřítilo auto, paní v Subaru to zaflekovala těsně před Romanem. Ten ale nezastavoval a jel dál, a tak jsem jen sledovala, jak paní v Subaru jede vedle Romana a něco mu říká. Roman si s ní povídal, ale stále šlapal, protože jsme se snažili dojet k hospodě, než se spustí průtrž. Paní se Romana ptala, kam že to chceme v téhle bouřce jet a jestli nechceme přespat u ní, že má dům cca 2 km od naší trasy.

Roman jí vysvětloval, že máme hlad, že se ve Squirell Creek Elk Ranch chceme najíst a pak uvidíme. Jakmile jsme vstoupili do hospody, spustil se ukrutný liják. Během toho, co jsme se ládovali hamburgerem a popíjeli pivečka, jsme dospěli k jednoznačnému rozhodnutí, že tahle naše pouť je i o poznávání kultury a kde jinde se toho o Američanech dozvědět víc, než přímo u nich doma. Liják a bouřka se pomalu vzdalovaly a my se rozhodli přijmout pozvání na nocleh u paní Mirandy.

Miranda nás s upřímnou radostí přivítala. Na moje naříkání ohledně toho, že jsme opravdu strašně špinaví a smrdíme, mi s úsměvem odpověděla, že má sprchu a mýdlo a že to není vůbec žádný problém. Hned v chodbě nám podala župany a naše věci okamžitě letěly do pračky. Sedli jsme si v županech do obýváku a postupně jsme se dozvídali, jak se o nás dozvěděla. Někdo jí řekl o bláznech, kteří přejíždějí Ameriku na kole, a poslal jí odkaz na Trackleaders. Miranda bydlí v Park City v Utahu a toto bylo její letní sídlo.

A protože se chystala druhý den na trek do hor, byla vcelku náhoda, že jsme kolem projížděli právě v ten jeden den, kdy zde byla přítomna. Když viděla blížící se bouřku, koukla se, zda kolem ní zrovna nějací nešťastníci neprojíždějí a uviděla dva Slováky (můj gps spot byl stále mimo provoz). A tak si řekla, že se ještě nikdy nepotkala s nikým ze Slovenska a že by to mohlo být zajímavé. Popíjeli jsme víno a Miranda nám vyprávěla, že pracuje s Indiány kmene Nawaho, že má tři děti, je rozvedená a pracuje pro vládu.

Ptala jsem se jí, jestli se nebála pozvat k sobě domů dva chlapy z východní Evropy. Na to mi odpověděla, že žádný zlý člověk přece nepojede závod tohoto druhu, ale že je pravda, že když uviděla i mě, byla ještě víc klidná. Její letní sídlo bylo opravdu velkorysé. Na samotě, venku zpíval potok a v dálce hučel vodopád. Dokonce nám Miranda tvrdila, že k řece chodí medvědice s medvíďaty. Kromě luxusu v podobě sprchy a páry se mi také podařilo vyfénovat můj GPS spot, až mi konečně druhý den ráno začal zase fungovat a snímat mě na mapu Trackleaders (kvůli prasklině se do něj zřejmě dostala voda a pár dní nesnímal mojí aktuální pozici na mapě a vzhledem k počasí neměl šanci vyschnout). Byla to opravdu pohodlná noc ve vlastní ložnici, na pohodlné posteli, bez Ferova chrápání.

Najeto 128 km, nastoupáno 787 m, naklesáno 1 009 m, čas pohybu 9 hodin 35 min., průměrná rychlost 13 km/h, max. nadmořská výška: 2 179 m n. m.



13. den - Idaho – Wyoming


Ráno jsme vstali na naše poměry vcelku brzy, ale jen díky tomu, že Miranda odjížděla na zmiňovaný trek do hor. Start v 7:38, po ránu klasická zima, ale azuro. Vracíme se 2 km zpět na naší trasu a asi po hodince jízdy snídáme. Každé ráno v devět má Roman svůj ranní rituál a většinou se k němu přidá i Fero. Já tyto potřeby dost potlačuju a taky jako jediná trpím na intenzivní krvácení z oněch míst. K delším vyjížďkám na kole tyhle problémy prostě patří. Dnešní den nás čekalo několik tzv. highlights. Jedním z nich bylo jezero Jackson Lake, nad kterým se zvedaly mohutné a zasněžené vrcholky slavného národního parku Grand Teton.

Z toho byl nadšený hlavně Roman, jako ostatně kdykoliv, kdy zacítil lyžařské středisko. Potkali jsme tady Kanaďana, jednoho ze závodníků. Měl jednu nepříjemnou vlastnost, když začal mluvit, už nepřestal. Po cestě se mu neustále děly naprosto šílené příhody, z nichž nejkurióznější story je o odjištěném bear spreji a následném postříkání všech jeho věcí včetně jeho samého. Tentokrát opět nešťastně seděl u cesty, kolo měl rozložené na jednotlivé součástky a vrtěl hlavou. Vypadalo to, že do cíle nikdy nedojede a přesto byl nakonec v cíli o pár hodin dříve než my.



Dalším nej bylo překonání zatím nejvyššího skoro třítisícového sedla (Togwotee Pass, 2 943 m n. m.), výjezd byl po asfaltu, takže se dal lehce zvládnout. Bylo už zase přibližně kolem osmé večer, když nás po 147 našlapaných kilometrech trasa navedla opět do hlubokých lesů plných sněhových polí a bahna. A Fero prohlásil: „My tu zomrieme, šak tu nič nie je!“ a Roman za námi volal: „Nenechávajte ma tu s Grizzli!“. Měla jsem toho už poměrně dost a snažila se protlačit bahnem někam dál. Na nářky kluků jsem neměla sebemenší náladu. V takových zoufalých situacích mám na paměti jednu z manter „všechno musí jednou skončit“ a taky že jo, cesta se zanedlouho změnila v šotolinu a my za svitu hvězd sjížděli z kopce.

Nádherný pohled na zapadajícím sluncem osvícené skály, teplota klesala k nule, pára nám šla od pusy, Fero kašlal a celý den jel v podchlazení. Rozhodli jsme se sjet do Lava Mountain Lodge a přespat v teple na palandách v chatičkách, kde Fero zregeneruje rozhodně lépe než ve stanu ve třech tisících metrech a tomu odpovídající noční teplotě kolem nuly. Poslední nej tohoto dne bylo zatím nejvíce ujetých kilometrů.

Najeto 167 km, čas pohybu 13 hod. 54 min., průměrná rychlost 12 km/hod, nastoupáno 2 305 m, naklesáno 1 697 m, max nadmořská výška 2913 m n. m. Fero nespočet léků na kašel a zimnici. 13. den na cestě.



14. den - výhledy 360° - Pinedale


To ráno si pamatuju přesně. Vymetená obloha, celkem teplo, protože GPS zapínám až v 9:15, jsme holt spáči. Stihnu si vyprat cyklotrenky, suším je a tak sedím před krámkem jen v kalhotkách, usmívám se, snídám burrito loco, zapíjím to redbullem, kafem a colou a je mi krásně. Kazí to jen fakt, že v Lava Mountain Lodge nejsou úplně milí a zakazují nám si ostříkat kola, která později myjeme v potoce. Po krátkém ranním sjezdu po asfaltu nás čeká opět široká šotolina a výšlap do sedla (Union Pass, 2 807 m n. m.). Nahoře pláně, trocha sněhu, rozkvetlé louky a hlavně výhledy 360°. Tyhle výhledy 360° znamenaly, že kolem dokola se na každé straně tyčí jiné hory: Yellowstone, Grand Teton, Gros Ventre a Wind River Mountains.

Pro Romana jedno z nejkrásnějších míst cesty. Výhledy jsou krásné, ale pro mě je důležitější být obklopena lesem, i proto se mi tolik líbilo v Idaho. Cestou se předjíždíme s Jackie. Jackie je závodnice z Wyomingu. Dnes Ferovi zachránila pantofli, kterou cestou ztratil. S Jackie se potkáváme už od začátku Ameriky poměrně často, je jí kolem 50 let a je to drsňačka. Pokud si myslíte, že na Great Divide už nemáte kvůli věku, tak vás potěším. Myslím, že za exoty jsme byli spíš my kolem třicítky. Tipla bych, že průměrný věk na Dividu byl kolem 50 let. Nakonec mi to nedalo a spočítala jsem to dle údajů na Trackleaders (střední hodnota – medián účastníků, kteří dokončili Tour Divide 2018 byl 46 let).

Nejmladšímu startujícímu, který jel s tatínkem, bylo 16 let (ten ale nedojel). Nejmladšímu finišmanovi bylo 21 let, nejstaršímu 69 let a byl to Amík z Missouri, námi i sám sebou přezdívaný „Turtle“. Po dlouhých táhlých rovinkách dojíždíme do městečka Pinedale. Na prvních příčkách našeho zájmu je ruční myčka, kde si myjeme kola, obrovský supermarket a motel. V motelu potkáváme dva Iry (otce a jeho šestnáctiletého syna). Kdo by si chtěl vychutnat atmosféru Pinedale a divoké přírody kolem, doporučuji film Wind River (nominace na Oscara), snímek je zasazený přesně do této oblasti.

Najeto 137 km, čas pohybu 11 hod. 41 min., průměrná rychlost 12 km/h, nastoupáno 1 475 m, naklesáno 1 686, max. nadmořská výška 2 970 m. Blížíme se k polovině závodu!!!



15. den - představa o terénu Great Divide naplněna – Atlantic City – Great Basin – Sweetwatter River


Z Pinedale vyrážíme až v 9:35. Rána máme prostě slabá. Patnáctý den se konečně naplnila moje představa o Tour Divide! Nekonečná a suchá cesta před námi. Vítr převážně v zádech. Zadarmo ujeté kilometry. Každý kopec nahoru se dá vyjet setrvačností z předchozího sjezdu dolů. Je teplo a konečně si můžu sundat goráčové kraťasy. Můj zadek se konečně větrá a je to moc moc příjemné. K večeru přijíždíme do vesničky Atlantic „City“ – pár stavení, dva bary, prodejna se zbraněmi, jedno Tee-Pee, několik Indiánů. Heslo dnešního dne dle Fera: “Radšej spadnem niekde z bicykla do šanciku, ako umrieť na gaučíku!“. Skvělá atmosféra v baru, hraní na kytaru, kdy mě paní majitelka natáčí, protože jí čeština a následně slovenština přijde exotická. Doplňujeme zásoby a vyrážíme dál.

Po výjezdu nad vesničku Atlantic City se před námi otevře Great Basin, tzv. Velká Pánev, a mě zaplaví vlna endorfinů z krajiny, která je pro mě tak nová, jako bych se ocitla na Marsu. Potkáváme dva týpky z Oregonu, kteří jedou trasu Tour Dividu opačně, tedy z jihu. Do cíle nakonec dorazili o den dříve než my, za 28 dní. Obloha je vymetená a my pokračujeme ještě asi 20 km a kocháme se tou atypickou krajinou, kde nejvyšším bodem jsme my. Všude kolem není vlastně nic a zároveň to NĚCO, co se nedá popsat slovy. Připadáme si jak na jiné planetě.

Vidět je na stovky kilometrů kolem dokola. Krajina je vyprahlá, a přesto zakempujeme u krásné a široko daleko jediné říčky (Sweetwater River). Místo, které hodnotíme jako nejkrásnější pro stanování. Konečně se můžu na chvilku přestat bát nočních nebezpečí, hlavně medvědů, a krásně se vyspat. To, že se tady vyskytuje puma, chřestýš a kojoti, naštěstí nevím. Kolem se pasou jen krávy a těch se nebojím (pokud nespím přímo v jejich stodole).

Najeto 155 km, čas pohybu 10 hodin 9 min., průměrná rychlost 15 km/hod, nastoupáno 1 626 m, naklesáno 1 577 m, max nadmořská výška 2 488 m n. m.



16. den - Great Basin alias Mars – dva silné zcela odlišné zážitky: suché bouřky a divocí koně – Warmsutter Motel


Vyrážíme v 9:15, možná dnes stálo za to si přivstat. Jenže to ještě nevíme, co nás čeká. Opět je teplo a azuro, kolem nás je zvláštní prapodivná krajina plná králíků a vysoké zvěře. Stále se pohybujeme v nadmořské výšce mezi 2 200 a 2 300 metry. Před námi písčitá cesta a nízké křoviny. Nadšení z krajiny nám vydrželo až do momentu, než se kolem druhé hodiny všude kolem nás utvořila bouřková mračna a začaly šlehat blesky. Nebylo kde se schovat ani kam ujet a byl to den, kdy šly všechny mantry stranou. Jela jsem přikrčená a pořád dokola jsem opakovala jedinou modlitbu, kterou jsem znala z dětství. Jednalo se o tzv. suché bouřky, téměř bez deště. Respektive rozhodně déšť nebyl to, co by nás v tu chvíli trápilo.

Nejhorší na tom bylo, že kolem nás nebylo nic vyššího, než jsme byli my. Blesky se zabodávaly do krajiny všude kolem nás. Byla jsem vyděšená k smrti a bíla jako stěna. Když tu najednou se vedle nás v dálce rozběhlo stádo divokých mustangů a já jsem poprvé pochopila plný význam písničky Divocí Koně od Jarka Nohavici. Byl to tak neuvěřitelný a silný zážitek, že jsem chvíli váhala, jestli už náhodou nejsem v nebi. Fero neměl na moje naříkání a vypálil vpřed. My s Romanem jsme si na chvíli lehli do škarpy vedle cesty a počkali, až budeme mimo bouřky. Bylo to ale marné, protože jedna bouřka pomalu odcházela a druhá se rychle blížila. Když jsme po 140 km dojeli na benzínku, byla jsem bílá jak stěna a bylo mi na zvracení.

Fero už se něčím ládoval a čekal na nás. Na můj dotaz, jestli se jako nebál (?!), jsem dostala uspokojivou odpověď, že se bál taky a strašně. Potkali jsme opět Jackie, která i za stále vytrvalé bouřky pokračovala dál a pana „Turtle“, který si stejně jako my domluvil ubytování v místním motelu. Příjemní majitelé motelu se nás vyptávali na naše dobrodružství a my jsme oceňovali, s jakým klidem nám všude dovolili brát naše špinavá kola do motelu. Celou noc posloucháme běsnící bouřku a hluk dálnice.

Najeto 140 km, čas pohybu 10 hod. 7 min., průměrná rychlost 14 km/hod, nastoupáno 1 031 m, naklesáno 1 193 m, max. nadmořská výška 2 302 m n. m.



17. den - Leaving Great Basin – Leaving Wyoming – Brushmountain Lodge – kolibříci – Jay Petervary – Ben Weaver


Ráno se nám podaří vstát celkem brzy. Opouštíme motel u dálnice a vracíme se na rozlehlé pláně Great Basin. Už to ale není zdaleka tak děsivé a divoké jako předchozí den. Je celkem vedro a já najednou cítím, že jsem slabá. Bolí mě všechny klouby, záda a mám teplotu. Kluci na mě čekají na kopci a svačí. Z vrcholu je dole u silnice vidět potok. Nezastavuji, jedu dolů a plánuji se osvěžit v potoce. Když ale sjedu dolů, zjistím, že potok je nedostupný, oplocený a zároveň mnohem dál od silnice, než to vypadalo seshora. Občas se nám stalo, že jsme jeli kolem krásného potoka, ale nemohli jsme k němu kvůli plotu. Zkrátka někomu patřil, a tak jsme se na tu krásu často jen dívali a neodvážili se vstoupit na cizí pozemek. Měli jsme respekt.

Po chvilce se před námi objevilo jezero, opět za plotem. Tentokrát jsem ale už věděla, že pokud se neochladím, tak daleko nedojedu. Kluci si sedli u brány a hlídali. Já přelezla plot a proplížila se k jezeru. Voda byla krásně ledová. Celá jsem se do něj ponořila a cítila, jak mě studená voda ochlazuje a pomalu vrací do hry, svaly přestaly bolet a díky mokrému tričku za krkem jsem se při šlapání přestala přehřívat. Čistou radost ze studené vody jsme sdíleli všichni tři, a ač se vám to možná nezdá důležité, opak je pravdou. Koupali jsme se a osvěžovali téměř všude, aniž by nám vadilo, že nás to zdrží. Dokonce nás jeden spoluzávodník označil jako „Three Naked“.



Netrpělivě jsme vyhlíželi nějakou záchytnou stanici, kde bychom se mohli občerstvit, ale nikde nic. Čekal nás hodně prudký a tím pádem zábavný sjezd po šotolině, na jehož konci byl klasický americký devadesáti stupňový kopec nahoru. Nemůžu si pomoct a fotím. Tím si neužiju výjezd setrvačností a musím do toho prudkého kopce šlapat. Najednou ležím na boku na zemi, ani nevím, jak se to stalo. Pád do kopce, to tu ještě nebylo. Dost se tomu směju a mám štěstí, že nemám žádné obecenstvo. Cestou potkáváme skupinu Indiánů na koních, uhýbají nám z cesty a já cítím pokoru a tak se snažím působit stejně neviditelně jako oni, což se mi ale nemůže podařit.

Až poslední Indián na mě pokývá pravicí a tak ho taky pozdravím a usměji se. Zážitek. Miranda, u které jsme spali v Idaho, nám vyprávěla, že se ani po 30 letech k Indiánům nedostala o nic blíž než na 5 % a že každé gesto a emoce má v Indiánské řeči úplně jiný význam než v naší. Konečně se dostáváme do vesničky, kde je pro nás v místním komunitním centru a zároveň muzeu připravena svačinka. Různé jogurty, ovoce, sušenky a nápoje, u kterých je cena. Každý závodník si mohl nabrat dle potřeby a nechat peníze v kasičce. Baštíme na lavičce před muzeem a je nám krásně. Šlapeme dál spokojeně po silnici a před odbočkou na šotolinu míjíme ceduli „Leaving Wyoming“.



Radujeme se a nevěříme svým očím. Fero je kousek před námi v Coloradu a ani o tom neví. Když ho dojedeme, vítězoslavně mu to oznamujeme. Společně se radujeme. Neskutečné. Najednou nám cesta ubíhá a máme pocit, že se konečně začínáme posouvat směrem na jih. Cesta vede stále mírně do kopce a my očekáváme pověstnou oázu klidu a odpočinku THE Brushmountain Lodge. Na samotě stojí dřevostavba s velkou terasou. Skoro se chceme tomuto pokušení vyhnout, ale nejsme dříči ani partička závodníků. Jsme v první řadě požitkáři, a tak zastavujeme.

Když tu si nás čtyřčlenné osazenstvo všimne. Křičí, vítají nás a hlasitě zvoní na zvonec. Seznamujeme se s majitelkou, jejím pomocníkem a jeho tatínkem, který je tam na návštěvě stejně jako další obyvatel Jay. Kluci se vrhají po pivečku, ale to dostaneme až poté, co každý z nás vypije dva půllitry vody. Jak chytré! Thank you Kirsten! Najednou si uvědomujeme, že je to ten Jay Petervary, legenda tohoto závodu. Snažíme se zjistit, jak vypadá trasa dál.



Abych to zkrátila, klidně jsme mohli ten den pokračovat, nic tragického nás nečekalo a navíc bylo pět hodin odpoledne!!! Stačilo vytlačit kolo do jednoho sedla a sjet do městečka Steamboat Springs. Jenže mně se prostě nechtělo. V Brushmountain Lodge byla skvělá atmosféra, Jay slavil narozeniny a večer měli přijet kytaristi. Pomocník majitelky a jeho otec nám prozradili, že jejich předkové pocházejí z Čech, z Příbramy. Nic mě nemohlo donutit pohnout se z místa. Do odletu jsme měli mraky času. Opravdu se nebylo kam hnát. Vždyť kvůli zážitkům jsme na cestě.

Před společnou večeří přijíždí kytaristé a my jsme nadšení, protože se jedná o Bena Weavera, který jede s kamarádem filmařem po trase Tour Divide a cestou mají koncertní šňůru pro lidi na trase GDMBR. Kytary mají na kolech. Projekt se jmenuje Music for Free a letos na jaře (2019) bude možné zhlédnout tento hudební snímek na Vimeu. Jedná se o další velkou náhodu, že se s Benem opět setkáváme, protože naposledy jsme kluky viděli v Kanadě, hned první den večer před stoupáním na Coco Climb.

Ben nám hraje písničku o bouřkách na Great Basin (Cotton wood seed song) a nad hlavou nám létají kolibříci. Další silný moment. Poprvé v životě vidím v přírodě kolibříka. Létají kolem, mávají křidélky a dlouhými sosáčky pijí sladkou vodu ze speciálních krmítek zavěšených nad verandou. Tímto velkým entrée jsme oslavili první den v Coloradu. Ve státě, kde marihuana je díky bohu legální a každý by zde chtěl žít. Jsme trochu smutní, protože do cíle nám zbývá už jen 1 915 km a přesto právě v tento den jsou již první borci v cíli!

Najeto 131 km, čas pohybu 9 hodin 28 minut, průměrná rychlost 14 km/hod, nastoupáno 1 390 m, naklesáno 1 148 m, max. nadmořská výška 2 394 m n. m.

Koniec štvrtej časti.

Fotogaléria k článku

 

Páči sa ti tento článok?

Článok je zle napísaný
V článku sú chyby
Nepáči sa mi obsah
Nepáčia sa mi predstavované produkty
Iné
Odoslať

Podobné články

Výber z produktov

Prejsť do shopu (Bicykle ~ Horské bicykle)

Komentáre

janakudi 16.02.2019 (08:44)

Uzasné, krasna výzva

 
stefanvanicky 16.02.2019 (13:11)

Pozdravujem Johanka, Ferove chrapanie som zazil na milach, sak nech sa nas karpatsky medved pochvali, skvele citanie, natrafil som na to dnes upnou nahodou, pozdravujem vsetkych, tesim sa na pokracovanie, ahojte

 
romanbojda stefanvanicky 19.02.2019 (21:45)

Medvedovi sme to samozrejme poslali, len on nie moc aktivny po internete

 
Cykloturista 19.02.2019 (10:41)

Pekné čítanie, aj som si zároveň zaspomínal na moje a kamarátove cesty a príbehy z nich, výzvy na prekonanie samého seba.

 
romanbojda 08.03.2019 (15:46)

Presne tak, uz ho tam maju 😜

 
ochoo 15.02.2019 (13:47)

Romanom napísane ma bavilo viac , ale super aj toto, čakam na pokračovanie

 
mirecv 08.03.2019 (13:14)

Ahoj, kedy bude 5.diel?

 
JoHappy mirecv 08.03.2019 (13:58)

Uz ho ma redakce, takze se taky ptame kdy vyjde🤔😁?

 
mirecv 05.04.2019 (19:06)

Ahoj, kedy bude 6. diel, už som dosť zvedavý 🙂

 
JoHappy mirecv 06.04.2019 (13:41)

Uz ho dopisuju😉

 
mirecv JoHappy 07.04.2019 (00:53)

Super🙂

 
Pridaj komentár